Popularita Ameriky v Čechách má mnoho důvodů. Jedním z hlavních je nepochybně role, kterou Spojené státy sehrály v boji s komunismem. Důvodem je i pocit mnohých lidí v bývalých sovětských satelitech, že Amerika zůstává, prostřednictvím NATO, jedinou skutečnou zárukou bezpečnosti našeho regionu.
A svou roli hraje také univerzalistický náboj americké masové kultury, z níž dýchá volnost a bezprostřednost.
Po mnoha desetiletích totální sešněrovanosti je duch svobody, který lze z Ameriky cítit, pro mnoho lidí opojný. V malé české kotlině, s jejími omezenými horizonty, Amerika vždy byla symbolem určité nesvázanosti – ztělesňovala a ztělesňuje romantické představy o volném neomezeném pohybu, divoké přírodě nebo intelektuální a kulturní svobodě. Ani sjednocená Evropa – zvláště pokud zůstane svázána byrokratickými omezeními – nemůže tento romantický ideál plně nahradit.
Existují ale i hlubší pouta, včetně role Ameriky při vytvoření nezávislého Československa v roce 1918. Navíc – jak už si všiml první československý prezident Tomáš G. Masaryk – Američany a Čechy pojí i některé podobnosti v národním charakteru, jako je jisté plebejství. To se vyznačuje nedůvěrou k centrálním autoritám, důrazem na rovnost šancí a ironickým odstupem od tradičních společenských hierarchií.
I když dopady takového plebejství jsou podobné, to americké bylo mnohem více důsledkem svobodné volby než plebejství české. Amerika vznikla tak, že mnoho přistěhovalců si Ameriku zvolilo jako alternativu ke svazujícím společenským poměrům, nerovnosti a náboženské netoleranci v Evropě. České plebejství bylo mnohem více vynuceno okolnostmi, počínaje pobělohorskými událostmi, kdy byla vítěznými Habsburky programově zlikvidována velká část české aristokracie a intelektuální elity.
Podobnost českého a amerického plebejství spočívá též v rebelii proti náboženským hierarchiím doby, v níž se rodilo. Amerika byla původně především zemí lidí, kteří v ní hledali svobodu vyznání. Byla to země převážně protestantská. I některé kořeny českého plebejství lze hledat už v době husitské revolty, která byla první vážnou vzpourou proti tehdy zkostnatělému katolictví a jím vytvořeným společenským hierarchiím.
Plebejství Američanů i Čechů v sobě nese výrazně demokratický étos. Ten se projevuje především pohrdáním takovými nerovnostmi mezi lidmi, které by se měly odvíjet od tradičních společenských hierarchií nebo od společenského statusu. Američané, na rozdíl od Čechů, sice společenský status té které osoby respektují a uznávají (rozhodně si méně navzájem závidí), ale podobají se Čechům jakousi samozřejmou společenskou demokratičností. Ta se projevuje například tím, že pro Američany různých profesí a společenské úrovně není problémem se navzájem stýkat a přátelit.
Něco podobného vidíme i v Čechách. Příkladem může být česká hospoda, v níž se demokraticky mísí a navzájem komunikují lidé nejrůznějších postavení. Kořeny tohoto jevu v Čechách samozřejmě souvisejí s tragickou historií národa, který – poté co byla dekapitována jeho elita – se vymezoval proti vnějším vlivům. Společenské rozdíly mezi příslušníky národa byly přehlušeny společným odporem ve vztahu k vládnoucí moci, která byla vnímána jako něco vnějšího, a kdy ‚vyšší třídy‘ byly z větší části nečeské.
Druhou výraznou podobností českého a amerického charakteru je pragmatismus. Americký pragmatismus má své kořeny v pionýrském duchu Ameriky, v nutnosti vypořádat se praktickým způsobem ve velmi krátkém čase s nejrůznějšími nástrahami, které vznikaly při osidlování země. Průměrný Američan si prostě musel umět ‚poradit‘, musel být schopen se přizpůsobit novým podmínkám a přežít.
Český pragmatismus souvisí s pozicí českého etnika v rámci habsburského mocnářství. Pokud se chtěl průměrný Čech uplatnit, zejména mimo českou kotlinu, musel být schopen se přizpůsobit, poradit si v prostředí, které mu nebylo nezbytně přátelsky nakloněno. Tento vzorec chování byl užitečný i později, protože s výjimkou několika desetiletí byli Češi až do roku 1989 vždy pod výrazným politickým vlivem mocnějších národů.
Tento pragmatismus reálného života byl také důvodem pro pragmatismus filozofický, který koneckonců zastával i Masaryk. Ani Češi, ani Američané nemají velkou tradici filozofické metafyziky. Převážná část americké i české filozofie vychází ze zkušenosti a zaměřuje se na praktická témata. Možná i to je jeden z důvodů, proč Češi snadno akceptují americkou kulturu. Nacházejí v ní prvky, které důvěrně znají z vlastní zkušenosti.
Exporter (Magazín Hospodářských novin) – 23. 4. 2004