(Šéfredaktor Literárních novin a lídr kandidátky Zelených pro volby do Evropského parlamentu, Jakub Patočka, si ode mne prostřednictvím svého spolupracovníka Lukáše Rychetského vyžádal článek, který měl být upřímnou odpovědí na otázku, koho budu v nadcházejících volbách volit. Má odpověď se ovšem v posledním „předvolebním“ čísle LtN neobjevila. Nechci spekulovat proč, text článku hovoří sám za sebe.)
Tento článek není politologickou analýzou, ale odpovědí na otázku Literárních novin, komu dám–jako volič—svůj hlas v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu. Budu volit Evropské demokraty (a Sdružení nezávislých kandidátů). Zde je vysvětlení.
Důvodem není ideové souznění s formací, která se vidí jako středo-pravé uskupení. Nejsem ani pravicovým, ani levicovým voličem. Ideologické škatulkování mi připadá podezřelé. Zajímá mne, co konkrétního ta která strana může nabídnout v konkrétní politické situaci, nebo čemu může zabránit.
V parlamentních volbách v roce 1998 jsem volil lidovce, protože jsem viděl tuto stranu a Josefa Luxe jako možný středobod příští vládní koalice, o kterou stál i Miloš Zeman. Lux nezklamal, celý projekt neuspěl kvůli Unii svobody. V roce 2002 jsem dal svůj hlas sociálním demokratům, protože Vladimír Špidla mne přesvědčil, že pokud zvítězí, udělá vše pro překonání nemravné opoziční smlouvy a klientelismu s ní spojeného.
Coby příznivec Evropské unie bych v nadcházejících evropských volbách neměl problém dát svůj hlas opět ČSSD, nebo například Zeleným. Jsou to proevpropské strany, z nichž jedna se do EP zcela jistě probojuje. Slušnou šanci má i ta druhá. Nalevo od politického středu tak v Česku existují hned dva výrazné proevpropské subjekty.
Horší je situace napravo od středu, kde zcela dominuje euroskeptická Občanská demokratická strana a vedle ní se to hemží prapodivnými protievropskými, často až fašizujícími, neparlamentními subjekty.
Proevpropská US je v rozkladu. Navíc jí lze už jen těžko důvěřovat po nejrůznějších kotrmelcích, kterých se během své krátké existence dopustila. Její spojení ve volební koalici s pidistranami, z nichž některé jsou už delší dobu buď ve stavu klinické smrti, anebo se přímo narodily mrtvé, je nemoudré.
Jako alternativa by připadali v úvahu lidovci, kteří—jak doufám—budou hrát v europarlamentu důstojnou roli už proto, že jsou organickou součástí Evropské lidové strany, která podporuje další evropskou integraci. Lidovcům—jakkoliv si vážím některých jejich politiků–ovšem nemohu dát svůj hlas ani v těchto, ani v žádných příštích volbách, dokud v jejím čele stojí Miroslav Kalousek.
Evropští demokraté jsou subjektem, který—pokud uspěje—by mohl chátrající proevpropskou pravici probudit k životu, což by z hlediska „hygieny“ této části politického spektra bylo nesmírně důležité. Je též žádoucí, aby spolu s lidovci ještě nějaká další česká pravicová strana v EP vyvažovala euroskeptické brblání a protievropské podrazy ODS. Nejsem si sice jist účelností spolupráce Evropských demokratů a Sdružení nezávislých (kandidátů), ale nezbývá než věřit, že je to takticky správný krok.
SN-ED budu volit též proto, že si vážím jak jejich volebního lídra Josefa Zieleniece, tak bývalé české velvyslankyně v Kuvajtu Jany Hybáškové, která je dvojkou. Zieleniec je pro mne jedním z mála českých politiků, jehož politické působení se opírá nejen o hluboké přemýšlení o politice, ale také o schopnost akce a profesionalistu. V Konventu, který připravoval evropskou ústavu, odvedl kus práce.
Mé uznání má i předseda ED Jan Kasl, který před několika lety opustil ODS a post pražského primátora na protest proti korupčním praktikám. Je sice na nevolitelném místě, ale jeho místo na kandidátce má svou důležitou symboliku.
7. 6. 2004