Čeká ústava je vágní, pokud jde o proces jmenování nové vlády a ponechává tak poměrně velký prostor pro interpretaci. Celý komplexní proces je v podstatě zhuštěn do článku 68, podle kterého „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“.
Ústava nijak nepopisuje samotný proces výběru premiéra a nestanoví pro takový výběr žádné lhůty.
Když tiskové agentury přinesly minulý týden zprávu, že „prezident pověřil Stanislava Grosse sestavením vlády a současný šéf ČSSD navíc získal prezidentův příslib, že by mohl být jmenován novým premiérem“, marně bychom hledali takový postup v ústavě. Není to sice postup neústavní, ale je mimoústavní. A existují pro něj dobré důvody.
Jestliže by totiž prezident musel nejprve jmenovat premiéra a on by se teprve pak ujal sestavování vlády, co by se například stalo, kdyby jmenovaný předseda vlády neuspěl? Mohl by ho prezident odvolat a jmenovat dalšího, přičemž by se tato změna ještě stále započítávala do jednoho ze dvou pokusů, které ústava dává prezidentovi pro sestavení vlády (třetí pokus má předseda sněmovny)?
Už prezident Václav Havel na tyto nejasnosti v ústavě doplatil. Například v roce 1997, po demisi Klausovy vlády, nejprve pouze neformálně (bez jmenovacího dekretu) pověřil jednáním o sestavení vlády Josefa Luxe a pak 17. prosince jmenoval premiérem Josefa Tošovského. Ten ale vládu sestavil až 30. prosince a prezident jí oficiálně jmenoval 2. ledna 1998. Země tedy měla teoreticky dva premiéry, protože Klausova vláda oficiálně spravovala zemi až do jmenování nové vlády.
Při použití mimoústavní procedury, kdy prezident sestavením vlády jenom někoho pověří, aniž by ho zatím oficiálně jmenoval premiérem, může prezident na „pověřeného politika“ (který má prezidentův „příslib, že by mohl být jmenován novým premiérem“), vyvíjet tlak—a to jak, pokud jde o časové lhůty, tak o složení vlády. Kdybychom se ovšem striktně drželi litery ústavy a pověřený politik by byl nejprve jmenován premiérem a pak začal sestavovat vládu, nemusel by se žádnými lhůtami řídit, protože ústava žádné nezmiňuje.
Procedura stanovená ústavou také snižuje vliv prezidenta na složení vlády. Zatímco „pověřenému politikovi“ prezident může odmítnout některé členy vlády nebo celý kabinet (stejně jako může bez ústavních následků vyměnit „pověřeného politika“ za jiného), je nejasné, jak by se prezident mohl zachovat, kdyby nesouhlasil se složením vlády, kterou navrhnul již jmenovaný premiér. Ústava lakonicky říká, že prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra, což, zdá se, znamená, že prezident členy vlády jmenovat musí. Jenomže prezident nemusí nic. Je ústavně neodpovědný a když si postaví hlavu ohledně některých jmen, těžko ho někdo může donutit, aby jmenovací dekret pro toho kterého ministra podepsal. Co se stane pak?
Ústava také neukládá prezidentovi, dokdy musí být proces sestavování vlády hotov. Lze si teoreticky představit, že padne vláda, prezident jí pověří řízením země a pak několik měsíců nijak nespěchá s hledáním nového předsedy vlády. Nebo vystřídá v procesu skládání vlády několik politiků „pověřených sestavením vlády“.
Jediná lhůta stanovená ústavou začne běžet v okamžiku, kdy je oficiálně prezidentem nová vláda jmenována. Ta má pak třicet dní na to, aby předstoupila před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o důvěru. Jenom na okraj: ústava vůbec neříká, že vláda musí předložit nějaké programové prohlášení.
To, že ústava nespecifikuje jiné lhůty, by mohlo být za určitých okolností i hrozbou demokracii. Představme si, že nějaký prezident jmenuje vládu sestávající kompletně z „jeho“ lidí–a to zcela bez ohledu na výsledky voleb. Tato vláda předstoupí do třiceti dnů před PS a je jí samozřejmě vyslovena nedůvěra. Prezident vzápětí pověří tuto vládu řízením země až do jmenování vlády nové. S jmenováním takové vlády ovšem nijak nespěchá, protože se nemusí řídit časovými lhůtami. Nemusí ji teoreticky jmenovat nikdy.
Zdá se, že mnoho z výše popsaných problémů by mohlo být vyřešeno, kdyby ústava jasně stanovila příslušné lhůty, zakotvila práva designovaného premiéra (tedy politika pověřeného sestavením vlády, ale nikoliv ještě oficiálně jmenovaného), a jasně stanovila, zda prezident musí jmenovat navržené ministry—nebo lépe řečeno, co se stane, když si prostě postaví hlavu.
Hospodářské noviny – 8. 7. 2004