Vážený pane Pehe,
dříve než spolu začneme polemizovat o potřebnosti Senátu, rád bych připomenul, že jsem na
stránkách Literárních novin diskutoval naposledy o možnosti zrušit funkci prezidenta. Jako kompromisní opatření jsem tehdy navrhoval, propůjčit tuto funkci doživotně klaunovi z cirkusu Berousek. Můj tehdejší oponent nesouhlasil. My dva se jistě shodneme na tom, že můj návrh nebyl, z hlediska dalšího vývoje událostí, zdaleka tím nejhorším řešením.
A nyní k Senátu. Jsem přesvědčen o tom, že tato instituce je ještě mnohem, mnohem zbytečnější než funkce prezidenta. A protože si ani při nejlepší vůli nedovedu představit pohromadě 81 klaunů, nevidím jiné řešení, než Senát prostě zrušit.
Všechny důvody, jimiž byla od počátku existence Senátu ospravedlňována, se ukázaly být liché. Tvrdilo se, že Senát bude fungovat jako protiváha dolní komory parlamentu, protože se do něj nebude volit podle stranického klíče, ale budou vybírány skutečné osobnosti. Aniž bych se chtěl kohokoliv v nejmenším dotknout, domnívám se, že skutečných osobností je v Senátu právě tolik jako v dolní komoře. Do Senátu se volí v zásadě podle téhož stranického klíče jako do Parlamentu, což přesvědčivě dokumentovaly zejména poslední volby. Naprostého vítězství v něm dosáhli kandidáti ODS, tedy vesměs lidé, u nichž stranická disciplína naprosto převažuje nad autentičností postojů.
Díky své pestrobarevnosti, a to byl druhý argument, měl Senát představovat jakousi pojistku, která bude vyvažovat parlament v případě, že by v něm po některých volbách drtivě převládla pouze jediná politická strana. Stojíme nyní před velkou záhadou. Představují tuto pojistku v Senátu snad reprezentanti oněch stran, které už mají definitivně po sezoně? V Senátu dosud sedí poslední vzpomínky na dříve tak agilní Občanské hnutí, poslední pamětníci Občanské demokratické aliance, poslední Mohykáni už dávno nezajímavé koalice US-DEU. Je snad výraz „stabilní“ odvozen od výrazu „fosilní“? A má si snad občan myslet, že lidé, kteří nedokázali udržet pohromadě ani své vlastní nepočetné strany, budou spolehlivými garanty naší křehké demokracie? Vždyť nemalá část její křehkosti je dána právě tím, že tito lidé neměli schopnosti na to, aby vybudovali a udrželi liberálně orientované středové strany. To, že měli poté schopnost trefit do Senátu, mne ani v nejmenším neuklidňuje.
Netajím se názorem, že pro mne představuje Senát jen jakési dočasné úložiště vyhořelého politického odpadu. Jsou v něm skladováni dříve nepochybně významní činitelé, z nichž však už veškerá využitelná energie vyprchala. Kvůli svým dosud nevyhaslým osobním ambicím však budou ještě dlouho nebezpeční, a proto je nutno s nimi nakládat obezřele, byť to stojí daňového poplatníka nemalé peníze. Tato analogie mne zneklidňuje. Právě tak jako skutečná úložiště prodražují cenu energie, právě tak péče o Senát prodražuje politiku. Nemám zdaleka jen na mysli honoráře, které si pánové na sklonku tohoto roku opět pořádně zvedli. Jde mi především o cenu politickou, tedy o nezanedbatelný příspěvek Senátu ke znevěrohodnění politiky obecně. I když tuto cenu nelze vyčíslit, jsem přesvědčen o tom, že neustále narůstá. Nedivil bych se proto, pokud by při převozu každého dalšího vyhaslého politika do Senátu lidé začali časem blokovat komunikace podobně, jako to činí jiní aktivisté u Gorleben.
Zatím se nechuť lidí k Senátu promítá do skandální míry volebního absentismu. Když v roce 2000 nepřišla k volbám do Senátu naprostá většina oprávněných voličů, zdůvodňovalo se to tehdy novostí instituce, se kterou lidé nemají žádnou zkušenost. Nyní již tedy tuto zkušenost mají a výsledkem je ještě o pár procent nižší účast u voleb. Tento trend potvrzuje, že čím dříve bude Senát zrušen, tím lépe. Již dnes stačí ke zvolení do Senátu získat ve většině obvodů zhruba deset procent hlasů všech oprávněných voličů. Tento trend snad může fungovat jako vcelku spolehlivá pojistka oligarchie. Jako pojistka demokracie fungovat v žádném případě nemůže.
JAN KELLER
Vážený pane Kellere,
nejsem nejhorlivějším zastáncem existence Senátu, i proto se mi s Vámi těžko polemizuje. Zároveň si ale nemyslím, že si senátoři zaslouží sžíravou ironii, s níž k nim přistupujete. Myslím si totiž, že v Senátu jsou vesměs politici kvalitnější a vyzrálejší, než v Poslanecké sněmovně, a že kdyby podobní politici byli v PS, měla by naše politika alespoň trochu jinou úroveň.
Problém Senátu vidím jako systémový. Jeho malá popularita je nepochybně spojena s tím, že ho vskutku mnoho lidí vnímá jako zbytečný. Zeptáme-li se proč, nabízí se dvě vysvětlení. Jedním je skutečnost, že tvůrci naší ústavy dali Senátu velmi malé pravomoci, které mu znemožňují, aby fungoval jako skutečná pojistka proti některým nesmyslným rozhodnutím PS. Druhým důvodem je, že Senát není v českém ústavním systému organicky zakotven.
Tím mám na mysli především skutečnost, že historicky horní komory vznikaly buď proto, aby reprezentovaly určité specifické společenské skupiny (například v Anglii) jako pojistku proti nově nastupujícím společenským silám, nebo proto, aby reprezentovaly jednotlivé spolkové státy či regiony v zemích, které jsou buď federalizované či rozdělené do regionů. V České republice neplatí ani jedno. Máte nepochybně pravdu v tom, že původní myšlenka, že by Senát měl být institucí méně závislou na partajnictví než PS, se nerealizovala.
Přesto si nemyslím, že by měl být Senát zrušen. Spíše bych se přikláněl k posílení jeho pravomocí a zároveň k jeho přímému navázání na regionální rozdělení země. Česká republika má v současnosti 14 krajů, které velmi často bojují marné bitvy s vládou o to či ono. Jinými slovy, zdá se, že chybí účinná převodová páka mezi kraji a celostátní politikou. Zdálo by se mi proto účelné, aby senátoři reprezentovali jednotlivé kraje. A protože účelem horních komor je zabránit převaze větších a lidnatějších spolkových zemí nebo regionů nad menšími, měl by být počet senátorů reprezentujících jednotlivé kraje stejný. Senátoři by přitom nemuseli být voleni přímo, ale například delegováni kraji, nebo voleni krajskými zastupitelstvy. Tak tomu ostatně je v některých evropských zemích.
Druhým důvodem, proč jsem proti zrušení Senátu, je skutečnost, že by to bylo nemožné bez nějaké technické „obezličky“, která by jenom dále zpochybnila již beztak chatrnou úctu k ústavnímu pořádku v této zemi. Každá ústavní změna musí být schválena Senátem-je to jedna ze dvou oblastí, kde má Senát právo absolutního veta. Není realistické, že by senátoři souhlasili s jakoukoliv změnou ústavy, která by Senát umožnila zrušit, nebo že by přistoupili na zákon o referendu, který by umožňoval, aby o existenci Senátu rozhodl lid.
Senát by tak nakonec bylo patrně možné zrušit jen s pomocí nějaké protihodnoty nabídnuté senátorům-tedy s pomocí jakéhosi politického či jiného „úplatku“. Například ve Švédsku byl Senát zrušen v roce 1970, ale pouze poté, co byla senátorům nabídnuta doživotní renta ve výši jejich příjmu v Senátu za to, že budou se zrušením Senátu souhlasit. A že by u nás v brzké době došlo k situaci, která umožnila zrušit v roce 1953 Senát na Novém Zélandě-tedy k totální převaze jedné strany, která zrušení Senátu měla v plánu-to se nedá předpokládat. Občanští demokraté sice byli původně proti Senátu, ale nyní, po posledních výrazných ziscích křesel v horní komoře, se jim, zdá se, začíná zamlouvat.
Jediný způsob, jak zrušit Senát, by podle mého soudu byl ústavní „fígl“, kterým by se například sloučila PS a Senát do jednoho sboru, čítajícího 281 poslanců, do něhož by se v budoucnosti volilo buď na základě dvoukolového většinového systému (který, jak ukazuje složení Senátu, zachovává partajní strukturu, ale eliminuje extrémisty), nebo, ještě lépe, na základě smíšeného systému-tak, jak se volí dolní komory například v Německu nebo v Maďarsku.
JIŘÍ PEHE
Vážený pane Pehe,
na vaší odpovědi jsou mi sympatické především dvě věci. Jednak to, že reagujete zasvěceně, což u nás nebývá tak úplně obvyklé, jednak to, že uvažujete o tom, jak by šlo Senát zdokonalit. To, že tato instituce je silně nepromyšlená, je totiž evidentní.
Nesouhlasím naopak s vašim tvrzením, že senátoři jsou v průměru kvalitnější a osvícenější politici než poslanci dolní sněmovny. Myslím si naopak, že pokud politik zjistí, že mandát mu dala zhruba desetina oprávněných voličů, měl by sám odmítnout do politiky za těchto ponižujících okolností vstoupit. Jestliže to dosud nikdo ze senátorů neudělal, svědčí to o tom, že se prostě férově chovat nechtějí. Vždyť je tolik jiných a poctivých živností!
Možná jsem se ve svém úvodním textu nevyjádřil zcela přesně. Já nepovažuji Senát za zbytečný. To by bylo příliš lichotivé. Považuji ho za vyloženě nebezpečný. A to z jednoduchého důvodu. K prvním polistopadovým volbám přišlo zhruba 95% voličů. Jako kdyby nám nestačilo, že se volební účast neustále snižuje. Pěstujeme si zde v podobě Senátu instituci, která bude od voleb odrazovat dokonce i ty občany, kteří stále ještě trpělivě docházejí volit alespoň do dolní sněmovny. Proč by se vlastně namáhali, když skupinka 81 lidí, jejichž mandát je více než povážlivý, může kontrolovat a modifikovat (jakkoliv nedůsledně) rozhodnutí těch, kdo byli zvoleni aspoň těsnou nadpoloviční většinou.
Není podle mne úplně správné porovnávat politické instituce u nás a třeba v Německu. Ekonomický výkon české republiky tvoří zhruba jednu osminu výkonu Bavorska. Ale košatost našich politických institucí kopíruje model celého Německa.
Ze všech těchto důvodů se domnívám, že pokud bychom zvolili příklad Švédska a nabídli našim senátorům doživotní penzi za zrušení Senátu, obrovsky na tom vyděláme. A vůbec nepochybuji o tom, že lidé, kteří s naprostou samozřejmostí přijali mandát, jenž jim udělilo v některých případech jen nějakých osm procent voličů, by tu penzi vděčně přijali.
JAN KELLER
Vážený pane Kellere,
nemyslím si, že lze kvalitu senátorů posuzovat podle síly mandátu. Každá demokracie si stanoví určitá pravidla hry, a není jejich vinou, že jsou nastavena, tak jak jsou. Ústavu nepsali oni. Stejně tak ji nepsal současný prezident, jehož mandát-i když jsem k němu jinak velmi kritický-nezbývá než respektovat i přesto, že byl zvolen až ve třetí prezidentské volbě velmi malým rozdílem a nejspíše i na základě různých zákulisních handlů.
Co senátorům zazlívám více, jsou jejich snahy zabránit pod různými záminkami přijetí například ústavního zákona o referendu, který by občanům umožnil vyjádřit-třeba jen konzultativně-zda si zrušení Senátu přejí. Zároveň si ale myslím, že Senát není institucí nebezpečnou, protože prý, jak naznačujete, jeho malá popularita snižuje chuť občanů podílet se na demokratickém procesu, včetně voleb. Jsem přesvědčen, že kdyby Senát mohl běh politiky skutečně ovlivňovat, volilo by v senátních volbách občanů mnohem více.
Ačkoliv uznávám, že většinu z toho nemnoha, co má současný Senát ústavně v popisu práce, by mohly dělat i jiné instituce–mezi které by bylo možné pravomoci zrušeného Senátu rozdělit,–zároveň je třeba uznat, že Senát zachytil některé úplné legislativní zmetky, které dostal z PS. Mnohé z nich svými pozměňovacími návrhy vylepšil a udělal z nich slušné zákony.
Jsem Senátu také dodnes vděčný zato, že v dobách opoziční smlouvy zablokoval účelové změny ústavy, které si spolu domluvil opozičně-smluvní kartel ODS a ČSSD. Někteří senátoři také fungují jako lokální ombudsmani. Není to práce viditelná, ale je záslužná. Ústava senátorům sice nedává v tomto směru konkrétní pravomoci, ale už samotný fakt, že senátor reprezentuje poměrně malý, konkrétní obvod, činí ze senátorů konkrétní adresáty mnohých stížností na „úřady“ apod. Někteří senátoři pak dokáží využít svého vlivu a styků přinejmenším k tomu, aby takové případy nebyly zameteny pod koberec.
JIŘÍ PEHE
Vážený pane Pehe,
já bych Vám zase mohl uvádět příklady jiných senátorů, kteří zneužívají svého postavení k tomu, aby iniciovali lokální kampaně podporující projekty, které prokazatelně poškozují životní prostředí, anebo k tomu, aby označovali své odpůrce jako ekoteroristy. Ani tento Váš poslední argument, myslím si, neobstojí. Není nic horšího, než muset hájit neobhajitelné, a jsem rád, že v této roli nejsem dnes já.
Zůstávám i nadále odpůrcem Senátu, a to hlavou i srdcem. Hlavou proto, že si dokáži udělat analýzu skutečné funkce Senátu a podobných institucí. Jde o to, že v situaci, kdy se vlivem ekonomicky deformované globalizační vlny ocitá v krizi celý systém demokratické politiky, vzniká zároveň husté institucionální křoví, které se snaží tento fakt zastírat. Nepochybuji o tom, že čím bude politika bezmocnější a demokracie slabší, tím více clon podobných Senátu bude konstruováno. Když pro nic jiného, tak proto, aby v centru pozornosti veřejnosti stály politicky druhořadé otázky a problémy.
No a srdcem jsem proti Senátu například kvůli tomu, co provedl s Petrem Pithartem. V první polovině 90. let pro mne osobně tento člověk představoval bezkonkurenčně nejkvalitnějšího politika a velice jsem ho obdivoval. Vydržel šikanování režimu a patřil k hrstce disidentů se skutečně evropským rozhledem. Stačilo pár let v čele Senátu a už nejsem schopen tyto pocity v sobě ani náznakem oživit. Je mi to líto za sebe i za něho.
JAN KELLER
Vážený pane Kellere,
nezdá se mi dobré směšovat osobní zkušenosti, které máme s individuálními politiky, se systémovými problémy. Kdybych přijal Váš argument, pak bychom museli zrušit veškeré demokratické instituce; v každé se totiž najdou politici, kteří si nepočínají čestně.
Pokud jde o argument systémový, tam jsme si o něco blíže, ale jen v jedné poloze. Já s Vámi souhlasím, že Senát je do jisté míry zbytečný jako instituce (i když, na rozdíl od Vás, si myslím, že tomu je tak především proto, že v současné podobě nemá dostatek pravomocí).
Nesouhlasím s Vámi ale, když argumentujete, že Senát a další instituce představují jen jakési husté institucionální křoví, které má zastírat krizi demokratické politiky způsobenou deformovanou globalizační vlnou. Nepopírám, že existuje jistá krize demokratické politiky, a že je působena tlakem globalizace na srůstání politiky, ekonomiky a médií do všemocných kartelů, které z politiků i veřejnosti činí stále více jen bezmocnou stafáž v procesech, které jsou mimo kontrolu jednotlivců i národních států.
Nicméně si nemyslím, že lze tento problém vyřešit tak, že se zbavíme „hustého institucionálního křoví“ a budeme fungovat na zplanýrované politické mýtině. Pokud jde o instituce, které se navzájem jakž takž kontrolují, potřebuje jich-i při jejich nedokonalosti-mladá demokracie co nejvíce. Pokud jde o obecný problém fungování demokracie v éře globalizace, souhlasím s teoretiky „nových sociálních hnutí“ v tom, že cílem není zrušit existující systém, ale demokratizovat ho úsilím o vytvoření skutečně demokratické veřejnosti a globální občanské společnosti.
JIŘÍ PEHE
Literární noviny – 3. 1. 2005