Někteří politici vládní koalice v posledních týdnech argumentovali, že důsledkem vládní krize je i zmrazení diskuse o ratifikaci evropské ústavy a o dalších důležitých zahraničně-politických tématech. Stanislav Gross se sice ve své „omluvě“ národu tajemně zmínil o blíže nespecifikovaných silách globalizace, s nimž se naše země musí vypořádat (a i proto prý nastal čas vrátit se k vládní práci), ale k ničemu konkrétnějšímu se nedostal.
Osamocení v koalici
Není divu. Ve skutečnosti totiž není vládní krize zdaleka hlavním důvodem nezájmu koalice o zahraniční politiku a globální témata. Tím je skutečnost, že Česká republika má nyní v čele nejvíce provinční, zahraniční témata ignorující vládu od roku 1989. Jedinými prominentními politiky vládní koalice, kteří se k zahraniční politice pravidelně vyjadřují, jsou ministr zahraničí Cyril Svoboda a předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. Většina ostatních politiků koalice si vystačí s domácí problematikou—navíc často zúženou na neproduktivní hašteření.
Vláda Vladimíra Špidly se v tomto ohledu od vlády Grossovy zásadně lišila. Sám Špidla byl přesvědčeným Evropanem, který nejen diskutoval o tématech evropských, ale nebál se ani úvah o euro-atlantických vztazích nebo otázek na téma vztahů se sousedy.
Zahraniční politika? Není
Špidlův zájem o zahraniční politiku podporoval jak Cyril Svoboda (který poskytoval až do své výměny v čele lidovců slušnou zahraničně-politickou dimenzi i své straně), tak předseda Unie Svobody Petr Mareš (bývalý universitní učitel mezinárodních vztahů a amerikanistiky).
Po nástupu Grossovy vlády je situace mnohem chmurnější. V čele vlády stojí politik, který zahraniční politiku dělá jen zprostředkovaně–už proto, že nevládne žádným světovým jazykem. Gross se sice vypravil na několik zahraničních cest, kde prostřednictvím tlumočníků nabídl obecné fráze o přátelství mezi našimi národy, ale celým svým zaměřením je to politik až po uši zabředlý v domácí politice a domácích politických intrikách.
Miroslav Kalousek po svém zvolení do čela KDU-ČSL zastínil Cyrila Svobodu, což má též negativní důsledky pro zahraniční politiku. Kalousek od svého nástupu do čela lidovců (a koneckonců ani před tím) nepronesl jedinou souvislejší myšlenku na téma zahraniční politika či EU. Téměř to vypadá, jakoby tento typický produkt českého politického provincialismu snad ani nevěděl, že je Česká republika v EU, nebo že vůbec má nějakou zahraniční politiku.
KDU-ČSL se pod jeho vedením propadla zpět do pozice nejvíce provinční české politické strany–navzdory tomu, že je členem nejmocnější evropské politické síly, Evropské lidové strany. Čeští lidovci by mohli legitimně být tahounem evropské integrace v pravé části českého politického spektra, ale nechali si roli mluvčího na téma EU zcizit euroskeptickou Občanskou demokratickou stranou, která je v lidovecké frakci Evropského parlamentu nechtěným dítětem.
Na zahraniční témata rezignovala i v zahraniční politice dříve viditelná US. Její nový předseda Pavel Němec se k zahraniční politice nevyjadřuje. Pokud něco náhodou řekne, je to bezvýznamná obecnost.
Tón udává ODS
Není tedy divu, že Grossova vláda prohrává souboj s ODS o interpretaci zahraniční politiky, zejména pak evropské integrace. Zahraniční politika jakékoliv vlády nemůže být jen doménou jednoho ministerstva. Musí jí podporovat a spoluvytvářet jak předseda vlády, tak šéfové koaličních stran i jejich zástupci.
Možná je dnešní, do domácích témat a hloupých politických půtek zabředlá koalice jen věrným odrazem české společnosti. Tu zdánlivě zahraniční témata také nijak moc nezajímají, což se projevuje v nevalné úrovni širší společenské diskuse o evropských tématech. Tak či onak je koaliční nezájem o zahraniční politiku, (jakož i malá či nulová zběhlost koaličních předáků v zahraniční politice) velmi špatným znamením pro budoucnost České republiky v době, kdy se rozhoduje o zásadních zahraničně-politických tématech.
Pokud by naše země nakonec například nezvládla proces ratifikace evropské ústavy, nemá smysl vinit z toho principiálně ODS. S tou mohou mnozí nesouhlasit, ale nemohou jí upřít, že má vlastní zahraničně-politickou filozofii, jakož i politiky zběhlé v zahraniční politice. Bude to především vina současné vládní koalice, pro jejíž předáky byla zahraniční politika zatím „španělskou vesnici“ a předmětem spíše jen okolnostmi vynuceného zájmu.
Hospodářské noviny – 14. 3. 2005