Volební kampaň před těmito volbami se opět nesla v duchu mobilizace. Bylo vylito více politické špíny, než v jakékoliv jiné kampani od roku 1990. Na tomto zjištění je zajímavé především to, že k hysterické kampani, často vedené s pomocí slovníku třídního boje a temných varování o soumraku české demokracie v případě vítězství té či oné strany, neexistuje rozumný důvod.
Česká republika se momentálně nachází pravděpodobně v nejšťastnější chvíli své historie. Je to svobodná demokratická země, jejíž tržní hospodářství nejen funguje, ale i znamenitě prosperuje. Země, která je pevně zakotvena v Evropské unii a jejíž bezpečnost je jako nikdy v historii chráněna členstvím v NATO. Proč jsme tedy byli bombardováni varováními o osudovosti těchto voleb?
Jedním vysvětlením je, že mnozí tvůrci veřejného mínění a politici si zatím jaksi nezvykli, že se transformace země, i navzdory dílčím nedostatkům, podařila, a že Česká republika je stabilní demokracií. Tito lidé se nedokáží vymanit z radikálního slovníku éry transformace.
Existuje i prozaičtější vysvětlení. Strašení a mobilizace se národu traumatizovanému svou dramatickou historií přece jen prodávají lépe, než věcná debata o programech. Jde též o peníze a vliv, k jejichž dosažení se hodí někdy i ty nejpodlejší prostředky. A pak je tu přetrvávající bolševická mentalita, která ráda nálepkuje, a v jejímž černobílém vidění světa je nutné soupeře „nulově tolerantně“ zašlapat do země.
Jenže v českém politickém systému nakonec mohou vládnout jen koalice nebo menšinové vlády tolerované někým jiným. Politici tedy budou muset po volbách spolu hledat kompromisy, což jim hloubka příkopů vykopaných ve volební kampani dosti znesnadní. Je také už dopředu jasné, že bez ohledu na to, která strana zvítězí, bude příští vláda v podstatě centristická. Programové extrémy v domácí i zahraniční politice budou otupeny koaličními kompromisy, jakož i nutností respektovat standardy Evropské unie a plnit maastrichtská kritéria.
Jinými slovy: „velká nebezpečí“, proti kterým politici tak horlivě mobilizovali, jsou přinejlepším jen menší hrozby, jež nemohou vychýlit celkové směřování země. Údajná hrozba modré diktatury se jen těžko může realizovat v koalici občanských demokratů s lidovci a nejednotnými zelenými, kteří by byli neustále tak trochu na odchodu. Ani prezident Václav Klaus se tudíž nestane samovládcem, jakkoliv by se mu to možná líbilo. Navíc bude mít problémy se zvolením v roce 2008, neboť tři z pěti stran, které se mají šanci do Poslanecké sněmovny dostat, Klause za prezidenta znovu nechtějí.
Nebezpečím hodným mobilizace není ani menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. Strana proevpropské demokratické levice si nemůže dovolit antidemokratické excesy a postátňování, i kdyby jí KSČM k něčemu podobnému nakrásně nutila. Jistě bychom museli přetrpět snahy KSČM vydírat, ale temná varování o návratu starých pořádků jsou v roce 2006 dosti scestná.
Je to prostě tak, že si budeme muset zvyknout, že se už nekoná žádná revoluce. Že Česká republika je víceméně normální západní země, kde může být docela nuda. Politici by se měli bez ohledu na povolební konstelaci pokusit využít tuto demokratickou „nudu“, po které jsme v dobách totality a různých okupací toužili, k rozumné, nehysterické diskusi o směřování země a o nezbytných reformách v některých oblastech, jakož i k boji s korupcí. Není třeba svádět zásadní zápasy o demokracii; je spíše nutné, aby tato demokracie měla potřebnou politickou kulturu a hloubku.
Psáno pro Právo, 3.6.2006