V politickém a mediálním diskursu v České republice se v posledních šestnácti letech zabydlela revoluční rétorika. Každé volby údajně osudově rozhodují o dalším směřování země. Němci takové osudové volbě říkají „Schicksalswahl“.
Takové hodnocení voleb mělo možná své oprávnění v první polovině devadesátých let, ale dnes je, řečeno mírně, poněkud zcestné. A přesto se tak i před současnými volbami děje. Jedni tvrdí, že pokud volby neskončí jejich vítězstvím, vrátíme se před rok 1989. Druzí zase varují před modrou diktaturou strany, která prý předsedala neodpovědným experimentům vedoucím k rozkradení českého hospodářství v první polovině 90. let a chce opět neodpovědně experimentovat. Někteří politici a komentátoři si zase udělali „hobby“ ze strašení komunistickou hrozbou.
Důvodů pro revoluční rétoriku, která občas připomíná předlistopadový slovník třídního boje, je několik. Jedním z nich je skutečnost, že Česká republika–stejně jako ostatní postkomunistické země–prošla v posledních 16 letech zásadní transformací, během které zdomácněl v české politice a médiích slovník nabitý velkými slovy. Mnozí glosátoři politického dění si nyní nemohou zvyknout na to, že Česká republika je přes všechny své problémy v podstatě stabilní demokracií s fungujícím tržním hospodářstvím. Éra velkých změn skončila. Země je zakotvena v Evropské unii a NATO. Neohrožuje jí žádný vnitřní, ani vnější nepřítel.
Dalším důvodem pro revoluční slovník jsou ekonomické a mocenské zájmy některých skupin. Ty se snaží uměle vybičovat už beztak hysterickou atmosféru v zemi hlavně proto, že věcné argumenty na obyvatelstvo zatím příliš nezabírají. Navíc pozornost od vlastních mocenských zájmů takových skupin se nejlépe odvede s pomocí slovníku hrozeb, které na nás prý číhají, pokud zvítězí „ti druzí“.
Důvodem pro umělé vyvolávání hysterie je i ubohá politická kultura. Umění věcně diskutovat bez zbytečného urážení politických soupeřů a vyvolávání umělých skandálů je čímsi, k čemu se v některých demokraciích dopracovávali po generace. V některých to neumí dodnes. V České republice je politická pokleslost navíc umocňována dědictvím normalizační éry. Bolševické myšlení, s jeho černobílým slovníkem a netolerantními snahami zašlapat soupeře do země, je rozlezlé napříč politickým spektrem, kde dobře rezonuje s podobnou mentalitou a nedovzdělaností řady novinářů.
Po volbách, ať už dopadnou jakkoliv, se rychle zjistí, že se nebude konat žádný zásadní obrat. Většina povolebních konstelací, které mohou realisticky vzniknout, bude založena na koaliční spolupráci–a to je v podstatě dobře, ač někteří neustále volají po „silném mandátu“ a chtěli by nejraději přímo měnit volební systém. Extrémní návrhy, jako je například zavedení rovné daně, budou obětovány koaličním kompromisům. Výsledkem bude víceméně centristická vláda—ať už v jejím čele stojí sociální nebo občanští demokraté.
Žádný extrémní úprk napravo nebo nalevo nehrozí ani při výrazném vítězství jedné ze dvou velkých stran, které by jim umožnilo vládnout jen s jedním koaličním partnerem. Nic takového nehrozí dokonce ani v případě, že by vznikla menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů. ČSSD je demokratická strana, která si nemůže dovolit porušovat základní demokratické normy a standardy Evropské unie. Kdyby se spolupráce s KSČM začala jevit jako neúnosná—ať už v domácí politice nebo v mezinárodním kontextu—nabízí se vždy „antikomunistická“ alternativa velké nebo duhové koalice nekomunistických stran.
Strašení některých komentátorů tím, jak údajná KSČSSD omezuje občanské svobody a dusí média, je dosti neodpovědné. Nic takového reálně neexistuje a ani v budoucnosti nevznikne. Navíc tito tvůrci veřejného mínění dobře vědí, že Česká republika si nemůže dovolit—už kvůli svému členství v EU a NATO—antidemokratické excesy v mečiarovském stylu.
Ať už je výsledek voleb jakýkoliv, žádné radikální změny se prostě nedají čekat, protože všechny návrhy takových změn budou otupeny koaličními dohodami, v nichž bude mít navrch centristické řešení. Navíc zde bude tlak maastrichtských kritérií pro přijetí eura a obecně tlak standardů i různých politik EU. Nehrozí tedy ani uskutečnění neoliberálních utopií, kterými se opíjejí mnozí čeští ekonomové, ani naopak zestátňování a reglementace.
Volby také (bohužel) nevyřeší otázku korupce. Boj s ní je během na dlouhou trať, který souvisí mnohem více s celkovou politickou kulturou, než se změnou vlády. Navíc v českých poměrech neexistuje silná politická alternativa k současným stranám, zejména té vládní, která by mohla legitimně bojovat proti korupci. ODS se nikdy nevypořádala s dědictvím 90.let. A zelení—i kdyby se do boje s korupcí pustili–budou příliš slabí.
Pravdu mají politologové, kteří upozorňují, že v České republice politické strany fungují spíše jako soukromé firmy, které usilují o zisky a výnosy. Politická bratrstva, která jdou napříč politickým spektrem, se řídí heslem vlastního prospěchu, spíše než zájmy veřejnosti. Jenže tento problém volby neodstraní; bude třeba postupných změn v politické kultuře, spjatých nejspíše až s novou politickou generací, která nemá kořeny v cynismu a odcizení normalizační éry.
Česká republika změny v některých oblastech nutně potřebuje, jenomže ty nejdůležitější—například reforma penzijního systému—dávají smysl, jen když se na nich dohodne vláda s opozicí. Jinak je bude příští vláda upravovat a měnit–tak jak to slibuje například nyní levice na Slovensku. Ostatní změny jsou víceméně jen dolaďováním již nastoleného stavu. Otázky, jako je případné zavedení školného na vysokých školách, změny ve zdravotnictví či změny ve fiskální politice, nejsou spojeny s „překopáváním“ celého systému a není o nich proto namístě mluvit v revolučním slovníku, jak se to děje v dnešní České republice.
Obecně České republice velmi prospěje, až se politici i média naučí o potřebných změnách mluvit tak, jak je to běžné ve vyspělých demokraciích. Neustálé volání po zásadních obratech je kontraproduktivní a myšlenkově sterilní. Mnohem důležitější je naučit se věcně diskutovat o zlepšování toho, co už bylo dosaženo. Ode zdi ke zdi se pohybují jen nestabilní země.