V České republice i na Slovensku se nyní hodně mluví o tom, že volby skončily patem. Pravda, na Slovensku je ten takzvaný pat o dost méně patový než v Česku, ale jisté je, že ani v jedné z obou zemí nelze vytvořit většinovou vládu spojenou jasně levicovými nebo jasně pravicovými postoji. Jak na Slovensku, tak v Česku musí strany pověřené sestavením vlády hledat programové kompromisy se stranami, které mají buď zcela opačné ideologické znaménko nebo jsou takříkajíc z jiného těsta.
Příznivci jasných řešení nad touto situací lamentují. Skutečnost, že žádná strana nemá dostatečně jasný mandát, aby prosadila svůj program, je prý špatná. Zejména to prý bude znamenat zpomalení reforem.
Ve skutečnosti lze argumentovat, že povolební pat není pro postkomunistické země nikterak špatným výsledkem. Ve všech těchto zemích stále přežívá cosi, co bychom mohli nazvat „bolševickou mentalitou“. Tedy černobílé vidění světa, v němž politický soupeř není někdo, s nímž se vede dialog, ale někdo, koho je třeba zadupat do země. Heslem takového netolerantního myšlení je „kdo není s námi je proti nám“.
Představitelé tohoto způsobu myšlení mají vždy „absolutní pravdu“. V předvolebních kláních si ponechávají jen velmi málo prostoru k tomu, co bude zákonitě následovat po volbách: k vyjednáváním o kompromisech. Když pak o kompromisech vyjednávají, není se co divit, že jsou obviňováni ze „zrady na voličích“.
Pokud ale mají být postkomunistické země považovány za normální demokracie evropského střihu (za něž se považovat chtějí), měly by si zvyknout na to, že výsledná politická řešení (ať už jde o povolební koalice nebo o praktickou politiku) jsou centristická. Na země, které se zmítají ode zdi ke zdi se v Evropě dívají s úkosem. Je to znak nevyspělosti.
Česká republika i Slovensko jsou dnes víceméně stabilní demokracie s fungujícím tržním hospodářstvím. Velké transformační úkoly, které uskutečňovala tu levice, tu pravice, mají za sebou. Už není téměř co privatizovat, už není třeba zavádět reformy měnící celý systém. Je spíše třeba to, čeho bylo dosaženo, vylepšovat, upravovat. V angličtině se tomu říká „fine-tuning“.
Je proto dobře, že žádný politický tábor, sjednocený nějakou ideologickou vizí, jasně nevyhrál ani v Česku, ani na Slovensku. V politické kultuře prosáklé bolševickou mentalitou nemají totiž politici, pokud dosáhnou příliš jasného vítězství, žádný problém vnucovat své jednostranné vize celé společnosti. Vůbec je netrápí, že když například jejich strana vyhrála 35 procent hlasů, je ve společnosti ještě stále 65 procent lidí, kteří evidentně radikální recepty takové strany nesdílí.
Pokud se takové radikální recepty nakonec podaří prosadit, zbytečně společnost polarizují. A mohu vést k protireakci. Příští vláda, pokud je z jiného politického těsta, bude politiku odcházející vlády měnit. To je ekonomicky velmi nákladné, a z hlediska lidských zdrojů velmi neefektivní. I z ekonomického hlediska tak bývají racionálnější rozumné kompromisy okolo politického středu.
Dalším problémem spojeným s bolševickou mentalitou je, že politici ještě stále nevědí, jak zacházet s mocí. Ve Velké Británii, kde vládne vždy jen jedna velká strana, stojí v cestě zneužívání moci dlouhé demokratické tradice. Žádný politik by si například nedovolil zneužít moc k útokům na nezávislé instituce, jako jsou veřejnoprávní média, centrální banka nebo soudy.
V postkomunistických zemích je takové chování naopak pravidlem. Můžeme si být jisti, že pokud získá jedna strana příliš velkou moc, bude se snažit ji nejenom využívat, ale i zneužívat. A taková strana rozhodně nevyužije své převahy k prosazení protikorupčních opatření; naopak, můžeme si být jisti, že bude více korupce a klientelismu.
Už proto není špatné, že po volbách v České republice a na Slovensku nikdo příliš velkou moc mít nebude. Politici budou vládnout v ideově poněkud nesourodých koalicích, v nichž se budou navzájem kontrolovat. A vládní koalice bude natolik slabá, že bude i pod kontrolou opozice.
Sme, 22.6.2006