Prezident Václav Klaus jmenoval Mirka Topolánka premiérem a zároveň pověřil odstupujícího premiéra Jiřího Paroubka řízením země až do okamžiku, než Topolánek sestaví vládu, kterou Klaus jmenuje. Země má tedy dva premiéry, z čehož se snaží někteří publicisté a experti udělat problém.
Ve skutečnosti se o vážný problém nejedná, pokud se budeme řídit zdravým rozumem. A ten se obvykle promítá do tzv. ústavních zvyklostí—tedy procedur, které nejsou sice ústavou výslovně předepsány, ale jsou přesto obecně respektovány. Zatímco ve Velké Británii, kde vládne „common sense“ a psaná ústava vůbec neexistuje, by si nad „problémem“ dvou premiérů nikdo nelámal hlavu, v Česku, poznamenaném fachidiotismem právního positivismu, se hned vynoří dalekosáhlé úvahy na téma možné ústavní krize.
Ta ovšem nenastane. Jmenování premiéra, který teprve sestavuje vládu, je do určité míry obdobné institutu designovaného premiéra, který znají některé ústavy. Jistě by bylo lepší, kdyby toto všechno bylo v ústavě napsáno jasně. A kdyby v ní bylo též napsáno, že premiérem se politik oficiálně stává až v okamžiku, kdy je spolu s ním jmenována nová vláda, přičemž ta stará tímto okamžikem zaniká.
Naše ústava to takto jasně neříká, ale to neznamená, že vznikne ústavní krize a hádky o to, který ze dvou premiérů podepisuje vládní nařízení nebo kterého má prezident republiky žádat o kontrasignaci. Použijeme-li zdravý rozum, je to naprosto jasné. Nařízení vlády podepisuje premiér odstupující vlády, kterého prezident při jmenování nového premiéra požádal, aby „v demisi“ řídil se svou vládou zemi až do okamžiku, než bude na žádost nového premiéra jmenovaná nová vláda.
Mohou samozřejmě nastat technické nejasnosti: například, zda má druhý premiér právo na některé výhody spojené s tímto úřadem, jako je služební automobil, plat, kanceláře, administrativní aparát, nebo ochranku. I to lze poměrně rozumně vyřešit: ano má, i když některé požitky zřejmě nemůže ještě konzumovat v rozsahu, v němž mu budou náležet, až bude předsedat nově jmenované vládě.
Závažnější otázkou než údajné překrývání kompetencí dvou premiérů je, zda prezident musí nebo nemusí jmenovat vládu, kterou mu nově jmenovaný premiér nabídne. Ústava stroze říká, že prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh pak členy vlády. Ačkoliv i zde můžeme použít zdravý rozum, ten bude některým napovídat, že prezident musí jmenovat ministry navržené novým předsedou vlády, zatímco jiným bude napovídat, že prezident není pouhý razítkovač a nese určitou spoluodpovědnost za to, zda vláda uspěje při hlasování o důvěře.
Tak či onak, není jasné, co by se stalo, kdyby prezident odmítnul premiérovu vládní sestavu a premiér si postavil hlavu. Kdyby premiér kvůli nedohodě s prezidentem rezignoval, bylo by vše jasné, včetně otázky, zda se tím vyčerpal prezidentův první pokus sestavit vládu. Kdyby ale premiér trval na svém, mohla by nastat zapeklitá ústavní krize. Především proto by bylo lepší, kdyby i podle české ústavy prezident jmenoval oficiálně nového premiéra teprve v okamžiku, kdy jmenuje spolu s ním celou vládu.