Nový lidovecký předseda Jiří Čunek se ocitnul ve zcela výjimečné situaci: drží v rukou klíč nejen k dalšímu osudu KDU-ČSL, ale celé české politiky. Čunek na nedávném lidoveckém sjezdu s převahou vyhrál především proto, že strana potřebovala v čele razantního politika, který by ostře kontrastoval s obrazem bezpáteřnosti, s nímž jsou lidovci dlouhodobě spojováni. Čunkův předchůdce Miroslav Kalousek dovedl tento obraz k dokonalosti, když vystavěl podstatnou část lidovecké agendy na hlasitém antikomunismu, ale nakonec byl ochoten jít do vlády opřené o KSČM.
Pokud má Čunek toto dědictví překonat, musí se držet svých deklarovaných principů. A protože byl do čela strany katapultován uprostřed vleklé vládní krize, není divu, že definoval své první principy právě ve vztahu k řešení této krize. Opakovaně prohlásil, že lidovci pod jeho vedením nepůjdou do vlády opřené o jednoho nebo několik přeběhlíků. Pokud by tedy například měla vzniknout trojkoaliční vláda občanských demokratů, zelených a lidovců, musela by se opírat o podporu celé sociální demokracie.
Jenže ČSSD, naposledy včera, ústy svého předsedy i v podobě rozhodnutí ústředního výboru jasně řekla, že vládu pravého středu v podobě nově oživené trojkoalice nepodpoří. Pokud Čunek nechce začít vypadat jako Kalousek, který jako kolovrátek opakoval „s komunisty nikdy“, aby se pak ukázalo, že za určitých okolností „s komunisty ano“, bude muset zaujmout jasné stanovisko.
Jestliže svému slovu nedostojí, bude to mít dalekosáhlé důsledky. Pokud jde o lidovce, těžko jim ještě někdo uvěří, že jsou za určitých okolností schopni dát přednost principům před vládními křesly. Čunek se zařadí do dlouhé řady předáků strany, jejichž důraz na principy se nakonec vždy ukázal jen jako rétorická šaráda, když přišlo na rozhodování o podílu na moci.
Kdyby Čunek nakonec umožnil vládu založenou na několika odpadlících z ČSSD, pro vládu i českou politiku obecně by to znamenalo, že ji de facto kontroluje důchodce Miloš Zeman a jeho věrní, včetně Miloslava Šloufa. Tvrzení některých politiků ODS, že případná podpora trojkoaliční vlády několika poslanci ČSSD je záležitost „svědomí“, lze totiž považovat za pravdivé pouze v případě, že jako otázku svědomí lze chápat podíl na vnitrostranickém deratizačním tažení bývalého předsedy ČSSD.
Jestliže Čunek nakonec odolá vábení ODS, bude to též mít dalekosáhlé důsledky.
Pokud se totiž premiér Mirek Topolánek v takovém případě spěšně nevrátí k projektu velké koalice za účasti lidovců, neuspěje ani v druhém pokusu o sestavení vlády. Netřeba zdůrazňovat, že politik, který ani po sedmi měsících a dvou pokusech nesestaví vládu, se stane tím, čemu se v anglosaské politice říká „lame duck“ (chromá kachna)—politik bez vlivu. I kdyby ODS nakonec sestavovala vládu ve třetím pokusu, Topolánek by se mohl stát znovu premiérem snad jen za předpokladu, že by se předsedkyní Poslanecké sněmovny stala Lucie Talmanová.
Jinými slovy: ať už by ve třetím pokusu sestavoval vládu Paroubek nebo někdo ODS, jednání by nepochybně vedl zdatnější vyjednavač než současný premiér. A i kdyby třetí pokus nakonec zkrachoval, vyšli by v předčasných volbách ze současné mely lidovci lépe, než když v rozporu s deklarovanými principy nyní vstoupí do vlády závislé na zemanovské mini-frakci v ČSSD.
Ani kdyby Čunek stokrát opakoval, že do takové vlády KDU-ČSL vstoupila výměnou za skutečné reformy (a že vláda by sama podala demisi, pokud by se takové reformy nedařilo prosadit), věřit by novému lidoveckému předsedovi mohli snad jen voliči, kteří jsou dostatečně naivní, aby si mysleli, že se ultra-levý sociální demokrat Miloš Melčák stane i po svém případném vyloučení z ČSSD garantem Modré šance.
Právo, 18.12.2006