Předseda České strany sociálně demokratické Jiří Paroubek si týden po sjezdu své strany postěžoval, že dva významní členové vedení strany, Bohuslav Sobotka a Zdeněk Škromach, nepodpořili na sjezdu jeho vizi modernizace ČSSD, což Paroubek vnímá jako nedostatek loajality. Zklamání dovedlo Paroubka k širším úvahám. ČSSD se prý dlouhodobě chová ke svým předsedům „nepříliš slušně“. Miloš Zeman kdysi zametl s Jiřím Horákem, zatímco Vladimír Špidla při prezidentské volbě zametl se Zemanem. O tom, jakých konců došli Špidla a Stanislav Gross raději nemluvit.
Předseda ČSSD pohrozil, že pokud Sobotka a Škromach nebudou jeho politiku podporovat, zváží rezignaci na post předsedy strany. Oba politici ovšem vzápětí kontrovali: musí se jednat o omyl, protože Paroubka podpořili. Škromach si navíc do Paroubka rýpnul: problém je prý možná v tom, že ostatní členové vedení dostali od delegátů sjezdu větší podporu než předseda.
Ať už je ovšem na vině Paroubkova žárlivost na kolegy s větší podporou nebo naopak skutečný nedostatek loajality Sobotky a Škromacha vůči Paroubkovi, může být tato slovní přestřelka signálem vážných problémů. ČSSD je stranou, která čas od času trpí politicky sebevražednými tendencemi. Nepřímo na to upozornil v nedávném rozhovoru i bývalý lidovecký předseda Miroslav Kalousek, který přiznal, že jeho největší politickou chybou v minulých letech bylo, když rebelující ČSSD usnadnil sesazení Špidly z čela vlády a strany tím, že se názorům protišpidlovské části ČSSD nepostavil. Podle Kalouska byl Špidla slušný politik, jehož pád do značné míry zapříčinilo vnitřní pnutí v ČSSD.
Paroubek si uvědomuje, že pouhých zhruba 60 procent hlasů, které dostal při volbě předsedy, jakož i některé konkrétní porážky, které na sjezdu utrpěl, ho činí do budoucna zranitelným. Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že například ani předseda občanských demokratů Mirek Topolánek nezaznamenal na sjezdu své strany drtivé vítězství, jenže ODS má jednu schopnost, kterou ČSSD nemá: je schopna si řešit případné vnitrostranické rozpory mimo veřejnost, takže nakonec nepůsobí rozhádaným dojmem.
To v ČSSD jsou jiní kabrňáci. Sebemenší rozmíšky v této straně se přelévají do medií, jejichž značná část navíc není levici nijak nakloněna. To má pak za následek výrazné výkyvy v podpoře veřejnosti pro tuto stranu. Svým posledním prohlášením k tomu bohužel přispěl i sám Paroubek. Jeho kritika významných spolustraníků začala okamžitě žít vlastním mediálním životem. Vzájemné půtky představitelů strany nyní budou přinejmenším nějakou dobu přehlušovat jak onu údajně kýženou modernizaci, tak kritiku vládních reforem, kterou ČSSD slibuje. Jaký vliv to bude mít na veřejné mínění, si dokáže představit každý pozorovatel politické scény—snad jen s výjimkou předáků ČSSD.
MF PLus, 6.4.2007