Je zdánlivě překvapivé, že jedním z hlavních témat rozhovorů mezi bulharskými představiteli a Georgem W. Bushem během návštěvy amerického prezidenta v Sofii byl plán USA vybudovat protiraketové základny v České republice a v Polsku. Umístění americké protiraketové obrany ve středu Evropy se Bulharska totiž přímo netýká. Jenže právě to Bulharům vadí.
Protiraketový deštník by totiž v případě své funkčnosti ochránil Spojené státy a části Evropy, ale nikoliv Bulharsko. Přitom tato balkánská země podporuje svými jednotkami americké vojenské tažení v Iráku, nemluvě o faktu, že USA budují na území Bulharska vojenské základny pro zhruba tři tisíce svých vojáků.
Autor těchto řádek byl shodou okolností v Sofii během Bushovy návštěvy. V rozhovorech s bulharskými kolegy a novináři se opakovaně vynořovala kritika českého a polského postoje. Zní zhruba takto: Jestliže američtí, čeští a polští politici hovoří o protiraketové základně jako o obraném projektu, který má ochránit USA i Evropu, proč nechrání všechny Evropany? Nebo lépe řečeno, proč nechrání přinejmenším ty Evropany, kteří jsou svázáni s USA spojeneckými svazky v rámci NATO? A proč se o něm jedná bilaterálně?
Někteří čeští politici opakovaně hovoří o tom, že naše vstřícnost vůči americkému radaru není ničím jiným než plněním spojeneckých povinností, které pro nás vyplývají ze zakládající smlouvy Severoatlantické aliance. Někteří politici dokonce hrozí, že když tyto závazky nebudeme plnit, mohla by být obnovena povinná vojenská služba.
Bulharský příklad ovšem ukazuje, že spojenecké závazky vyplývající z členství v NATO interpretují čeští politici dosti svérázně. V Sofii lze dokonce zaslechnout, že Polsko i Česká republika svou nekompromisní snahou o bilaterální dohodu s USA spojenecké vztahy v rámci NATO nabourávají. Spojenecké závazky, na které se odvolává například český premiér, jsou v zakládající smlouvě popsány jako „jeden za všechny, všichni za jednoho“—nikoliv jako „Češi a Poláci za USA, USA za Čechy a Poláky, zbytek může utřít nos.“
Jistě, každý stát si může svobodně rozhodnout, s kterým státem a o čem uzavře nějakou bilaterální dohodu. Obhajovat ale takovou dohodu spojeneckými závazky v rámci NATO je přinejmenším licoměrné. A uzavírat takovou dohodu v situaci, kdy země, které o ní jednají, jsou svázány multilaterálními spojeneckými svazky s dvaceti čtyřmi dalšími zeměmi, se zdá být přinejmenším sobecké. Každopádně se to tak jeví při pohledu z jižního křídla NATO, kam mohou například iránské rakety doletět už dnes.
Právo, 14.6.2007