Pozorovatel neobeznámený s českou politikou by při sledování projevů premiéra Mirka Topolánka a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga během nedávného setkání s českými velvyslanci mohl usoudit, že česká zahraniční politika prožívá neobvyklou konjunkturu. Je prý konzistentní a srozumitelná, mluví konečně jedním hlasem.
Ministr navíc ocenil vynikající vztahy, které má prý má Česká republika s Německem a Polskem. S Rakušany to též není špatné, i když se navzájem trochu „kočkujeme“. Schwarzenberg promluvil i o budoucnosti: jeho snem je zahraniční politika, která bude vnitřně koherentní a nezávislá na domácích politických změnách.
Realita je bohužel o dost jiná. Problematiku vztahů s Evropskou unií ve vládě Schwarzenbergovi vyvlastnila Občanská demokratická strana a pustila se do naplňování ideologicky motivovaného euroskepticismu. Vláda spojila síly s nacionalisticky poblouzněným Polskem, aby brzy zjistila, že s boucháním do stolu v EU daleko nedojde.
Při vyjednáváních o budoucí podobě EU, které v první polovině roku předsedalo Německo, Češi Němce docela slušně iritovali. Ačkoliv vládní politici ujišťovali veřejnost, že si vlastně vymohli u Němců nadstandardní zacházení, ve skutečnosti se kancléřka Angela Merkelová „nadstandardně“ scházela s prezidentem Klausem a dalšími českými politiky hlavně proto, aby je přesvědčila, že, řečeno lidově, mají přestat blbnout.
Pokud je toto obrázek vynikajících vztahů, bude nutné předefinovat pojem „vynikající“. Stejně tak pojem „kočkování“, protože vztahy s Rakouskem připomínají spíše studenou válku. Zato vztahy s Polskem jsou skutečně nadstandardní. Až na to, že je řeč o Polsku bratrů Kaczynských, které naprostá většina EU považuje za velký problém, a v jehož vládě až do nedávného rozpadu vládní koalice zasedaly dvě extrémistické strany.
Pokud jde o ministrovo přání, aby zahraniční politika byla imunní vůči změnám na domácí politické scéně, mohl by ho symbolicky začít realizovat ihned—to kdyby se jasněji postavil proti politicky motivovanému odvolání českého velvyslance v Bruselu Jana Kohouta pouhý rok a půl před českým předsednictvím EU.
Pokud jde o jednohlasnost české zahraniční politiky, spočívá zřejmě v tom, že není úplně jasné, kdo je za co vlastně odpovědný. Víme ovšem alespoň, že hlavním tématem této „jednohlasné“ politiky zůstává údajně boj za lidská práva. Jak ale toto ujištění ministra brát vážně, když tón české jednohlasnosti udává stále více prezident Klaus, který tvrdí, že „humanrightismus“ je škodlivá ideologie vynalezená elitáři, kteří chtějí omezovat lidskou svobodu?
Právo, 29.8.2007