Moderní demokracie je stále více vystavena tlakům, které souvisí s celkovou změnou paradigmatu, v němž jako politický systém vznikla. Ač si to mnozí z nás neuvědomují, žijeme v době revoluční proměny, poháněné nejen akcelerujícím vědecko-technickým rozvojem a globalizací, ale například i sílícím vlivem expertního rozumu na politiku, měnící se povahou médií, homogenizačním vlivem masové kultury nebo chřadnutím občanské společnosti.
Vyspělé demokratické společnosti jsou natolik komplexní organismy, že se při jejich řízení stále častěji utkává politická demokracie s expertním rozumem. Demokratické rozhodování se v mnoha případech jeví jako málo racionální, protože politici jednají pomalu a populisticky–s ohledem na příští volby. Moderní státy si i proto vytvořily řadu institucí, které sice odvozují svoji legitimitu z demokratické politiky, ale jsou nezávislé a řídí se expertním rozumem. Příkladem jsou centrální banky na národní úrovni nebo třeba některé instituce Evropské unie na úrovni nadnárodní.
Volení zákonodárci a vládní činitelé dnes přijímají mnoho norem a zákonů, jejichž složitost zdaleka přesahuje jejich odborné vybavení. Zákonodárný proces je tak stále více v rukou odborných rad a poslanci hlasují podle doporučení expertů ve svých klubech. Tam, kde do procesu „tvořivě“ zasahují, působí často škody. V Evropě se část normotvorného procesu posunula do rukou „eurokracie“
Chod moderních společností je dnes víceméně v rukou expertních byrokracií národních států i nadnárodních institucí. Volby se staly jen sportem svého druhu, v němž, pokud jde o fungování vyspělých společností, příliš nezáleží na tom, zda vyhraje pravice nebo levice.
I samotné politické soutěžení je ostatně stále více závislé na expertních technikách reklamní manipulace a na penězích. Vrcholnými politiky nejmocnějších demokracií světa se dnes mohou stát jen lidé, kteří nashromáždili dost peněz a obklopili se nejlepšími odborníky z oboru politické reklamy. Je až s podivem, jak velké drama dokáží média ještě stále vytvořit například z volebního klání, ač skutečné hybné síly moderních společností jsou už dávno mimo demokratickou politiku. Ta se změnila ve formu zábavy.
V proměně demokracie hraje důležitou roli i měnící se povaha sdělovacích prostředků. Média, poháněná převážně už jen komerčními zájmy, zkolonizovala veřejný prostor, v němž stále méně slouží nestrannému informování a veřejnému diskursu. Naopak se sama opakovaně stávají účastníky politické hry a aktivisticky ovlivňují veřejné mínění. Infotainment, v němž se i nejvážnější události pojednávají jako „show“, jejímž cílem není informovaná analýza a kritická reflexe, ale drama a emoce, banalizuje demokratický diskurs.
Toto vše se odehrává v akcelerujícím procesu globalizace, která má na demokracii přímé dopady. Na nadnárodní úrovni demokratická forma vládnutí zatím jen těžko hledá uplatnění. Pro globální ekonomické hráče už dnes nejsou politici středně velkých a malých demokracií rovnoprávnými partnery. Z toho pak plyne nejrůznější ohýbání rovných podmínek ekonomické soutěže pro zahraniční investory.
Globalizace také znamená homogenizaci v podobě konzumní společnosti a její masové kultury, jejichž hodnoty určují velké nadnárodní společnosti. Aby se globálně mohlo prodávat stejné „značkové“ zboží, jsou lidé v různých kulturních prostředích masírováni globalizovaným reklamním průmyslem, který se je v prostředí relativního blahobytu snaží přesvědčit, aby kupovali věci, které nepotřebují. Jak argumentuje například americký politolog Benjamin Barber, toho je možné dosáhnout jen s pomocí infantilizace, která ovšem ohrožuje demokracii.
Ta je totiž založena nejen na určitých mechanismech, ale také na „dospělém“ chování odpovědných jedinců. Ve společnostech konzumentů zpracovaných reklamním a infantilizovaným zábavně-mediálním průmyslem se občanské společnosti nedaří, neboť ta potřebuje odpovědné občany. Americký politolog Robert Putnam už před několika lety zdokumentoval, že například kdysi robustní občanská společnost v USA rychle chřadne.
Možná bude toto chřadnutí kompenzováno růstem „virtuální“ občanské společnosti na internetu, jisté ale je, že se klasické demokracie zásadně proměňují a zájem lidí o demokratickou politiku klesá. Nevíme přitom, jak a zda se konzumní společnost a její „demokracie“ budou schopny vypořádat s dopady případného dalšího omezování občanských svobod kvůli skutečnému i údajnému boji s terorismem. A nevíme také, jaké by byly dopady případné krize ve fungování industriální civilizace, která při současném drancování přírodních zdrojů, změnách klimatu a rostoucích ekonomických i energetických nárocích miliard lidí, například v Číně, Indii a Brazílii, může být blíže, než si myslíme.
Zkrácená verze tohoto článku vyšla v HN, 4.10.2007