Nedávné přijetí balíku reformních opatření, které navrhla vláda Mirka Topolánka za účelem ozdravění státních financí, mělo být důležitým vykročením přinejmenším k tomu, aby Česká republika začala sestavovat státní rozpočty, jejichž deficity nepřekračují 3 procenta HDP, a neporušují tudíž maastrichtská kritéria pro přijetí společné evropské měny. Ministr financí Miroslav Kalousek opakovaně zdůrazňoval, že bez přijetí reformního balíku nebude schopen sestavit takový státní rozpočet, který by maastrichtská kritéria splňoval. Pohrozil dokonce, že v takovém případě by rezignoval na svou funkci.
Návrh ministerstva financí, který Kalousek prezentoval po přijetí reformního balíku, počítá se schodkem ve výši 70,8 miliardy korun, což je 2,95 procenta HDP podle metodiky používané v České republice k propočítání výše deficitu coby podílu na HDP. Česká republika se ale vzápětí dočkala kritiky ze strany Evropské komise, která používá svou vlastní metodiku a tvrdí, že ve skutečnosti bude deficit reprezentovat asi 3,2 procenta HDP. Komise se také obává, že rozpočet příliš spoléhá na dosavadní růst HDP, jenž se může ve skutečnosti začít snižovat.
Česká republika by přitom podle EK měla své deficity dále výrazně snižovat. V roce 2012 by už měl podíl deficitu státního rozpočtu na HDP činit jen jedno procento.
Ať už má pravdu ministerstvo financí nebo EK, je jasné, že Česká republika se pohybuje přinejmenším „na hraně“. Přitom záměrem reformy státních financí bylo vytvořit podmínky pro to, aby tomu tak nemuselo být. Problémem je, že
reforma se v konečném součtu zaměřila především na experimenty s příjmovou stránkou rozpočtu (daňovým systémem), zatímco snižování neúměrně vysokých mandatorních výdajů státu odsunula do budoucnosti.
Takový krok v sobě ovšem nese dost velké riziko, protože podmiňuje plnění jasných ekonomických kritérií nejasnou politickou budoucností. Vláda, když už se k reformám odhodlala, přitom měla šanci se skutečně nejprve zaměřit na státní výdaje—jakkoliv nepopulární by takové rozhodnutí mohlo být.
Skutečnost, že těžiště reforem leží v experimentech s daňovým systémem, může mít několik dopadů. Pokud by vše dopadlo podle předpokladů, které stály v pozadí daňové reformy, růst HDP se ještě zrychlí, protože zejména snížení firemních daní a zavedení stropů na sociální odvody by mohly přilákat ještě více zahraničních investorů, než je tomu nyní. Podle předpokladů některých vládních ekonomů by se také mohl zvýšit výběr daní, protože firmy a jedinci s vysokými příjmy budou mít menší motivaci daně buď vůbec neplatit, nebo s pomocí drahých daňových poradců vymýšlet, jak platit méně.
To je ovšem zatím jen neověřená teorie. Proti ní lze postavit argument, že Česká republika je v současnosti přehlcena zahraničními investicemi do té míry, že začíná být nouze o kvalifikovanou pracovní sílu. Velké zahraniční firmy přitom zvažují svůj vstup do té či oné země na základě mnoha kritérií, mezi nimiž hraje dostupnost kvalifikované pracovní síly velkou roli. Je totiž zřejmé, že získání pracovní síly v prostředí jejího relativního nedostatku znamená zvyšování její ceny. Na otázku, kde se protne zahraniční investory odrazující růst ceny práce v České republice a pro zahraniční investory příznivý pokles daňového zatížení, zatím žádný ekonom uspokojivě neodpověděl. Nevíme tedy ani, zda pravdu ohledně růstu HDP má EK nebo česká vláda.
Dalším problémem je, že zatímco v roce 2008—viděno z hlediska ministerstva financí—se začne průběžně projevovat pro státní kasu „blahodárný“ vzrůst spotřebních daní, jímž byl v reformním balíku vykompenzován pokles daní z příjmů, až do začátku roku 2009 nebude ministerstvo financí přesně vědět, jaký je skutečný efekt změn v daních z příjmů fyzických a právnických osob. Každopádně, nebudou-li přijaty už v roce 2008 další potřebné reformy, tentokrát státních výdajů, bude sestavování rozpočtu na rok 2009 krokem do neznáma.
Problémem je, že velkou neznámou je i politická situace, na níž do značné míry závisí přijetí či nepřijetí dalších reforem. Vláda Mirka Topolánka sice vydržela v podobě boje o reformní balík tvrdý test, jenže zaplatila velkou politickou cenu:
Občanská demokratická strana se vnitřně začala štěpit a navíc si mnozí občanští demokraté myslí, že první kolo reforem se událo de facto pod taktovkou lidovců.
Paradoxně se tak může stát, že zkouška ohněm, která měla vládní koalici stmelit, ji začne rozkládat.
Naprosto nejasné jsou také dopady prezidentské volby. Ta poslední, v roce 2003, značně rozkývala českou politickou scénu a ve svých důsledcích vedla k eventuálnímu pádu premiéra Vladimíra Špidly. Z ODS se už nyní ozývají varování, že snaha koaličních partnerů ODS ve vládě—zelených a lidovců—vyjednávat s opozicí o protikandidátovi Václava Klause by mohla vládní koalici značně rozkolísat a v případě Klausovy porážky i zničit. Velkou neznámou ovšem zůstává i otázka, jak si bude počínat Klaus, pokud znovu zvolen bude. Silný politik, jakým Klaus je, se může chtít v situaci, kdy už si nebude muset hlídat podporu pro své znovuzvolení, chovat mnohem razantněji—a to i vůči své vlastní straně.
Tato odbočka od zdánlivě ekonomické problematiky, kterou je rozpočet, do světa politiky má své opodstatnění. Vzhledem k politické nejistotě, která v České republice vládne, je totiž jasné, že sestavování rozpočtu na rok 2008 možná bylo poslední příležitostí na nějakou dobu, jak si počínat ve fiskální politice odpovědně.
Nestalo se tak. Ministr financí sice zásluhou české metodiky pro propočítávání podílu deficitu na HDP nebude muset rezignovat, ale kdybychom pracovali s údaji EK, musel by si už balit kufry. Jeho prohrou je i skutečnost, že nedokázal vládu přimět k tomu, co opakovaně avizoval v době schvalování reformního balíku: že bude požadovat stanovení pevného data pro přijetí společné evropské měny.
To, že se tak nestalo, vrhá na finanční disciplinu českého státu ještě více pochybností. Stanovení pevného data by totiž vedlo ke stanovení harmonogramu celé řady opatření, které by Česká republika musela přijmout. Což by naopak vytvářelo zdravý tlak na české politiky, aby státní finance opravdu hlídali. To, že byl nakonec sestaven státní rozpočet, který dodržuje/nedodržuje maastrichtská kritéria, je koneckonců též výrazem celkové liknavosti české politické elity k přijetí eura, k němuž jsme se zavázali v přístupové smlouvě s Unií.
Parlamentní zpravodaj, říjen 2007