Českou politickou scénu čeká období vleklé nestability. Důvodem jen nejenom volba prezidenta, která rozkolísala již beztak křehkou vládní koalici a dále prohloubila polarizaci mezi levicí i pravicí. Důvodem také je, že prezident Václav Klaus jen těžko může uspět v tom, co si slíbil po svém zvolení: být prezidentem všech, včetně politických stran.
Prezident jako destabilizační faktor
Toto konstatování není kritikou Klause. Staronový prezident je prostě politikem určitého typu. Má silné názory, má svojí jasnou ideologii, je vyhraněnou osobností, Ani kdyby stokrát chtěl, nemůže hrát na politické scéně roli svorníku nebo nadstranického moderátora. V podstatě každá jeho politická akce spíše rozděluje, než spojuje.
Zdálo by se, že pro občanské demokraty, kterých je Klaus čestným předsedou, je silná a s nimi ideově spřízněná osobnost, jakou je Klaus, výhodou. Jenže stejně přesvědčivě lze argumentovat, že Klaus je po svém znovuzvolení pro ODS, jakož i pro vládu vedenou ODS, rizikem.
Hlavním důvodem je skutečnost, že Klaus ODS už nyní politicky k ničemu nepotřebuje. Nemusí se ohlížet na její hlasy pro případné znovuzvolení, což bude znamenat, že se bude se svou vlastní stranou častěji dostávat do konfliktů, přinejmenším pokud jde o interpretaci důležitých událostí. Konflikty mohou být ještě ostřejší, pokud si prezident bude nárokovat roli v některých politických iniciativách, jež mu ústavně ne zcela patří.
Klaus například může usilovat o větší roli v evropských záležitostech. Ústavně sice tato role patří vládě, a zejména premiérovi, a kdyby byla u moci levice, jistě by se snažila pravicového prezidenta odkázat do patřičných ústavních mezí. Coby čestný předseda a zakladatel ODS, který má ve straně silné zastánce, se může Klaus pokusit získat větší vliv na evropskou politiku přes špičky ODS.
Za normálních okolností by samozřejmě nikterak nevadilo, kdyby se nejsilnější vládní strana pokoušela dát prominenti roli v evropské politice, zejména během českého předsednictví Evropské unie, zkušenému a výraznému politikovi, jakým Klaus je. Jenže euroskeptický Klaus je a bude ideologicky trochu jinde než jakýkoliv předseda vlády, který nutně musí při spolupráci s EU v zájmu České republiky hodně slevit z ideologických pozic a nezbývá mu než praktikovat eurorealismus, včetně podpory nové „euroústavy“. Klaus, který k EU přistupuje spíše z pozic svých idejí než pragmatických potřeb vlády členské země EU, se tak může s vládou dostat do křížku.
Jakákoliv vláda také nemůže být vzhledem k výsledkům voleb ničím jiným, než komplikovaným průsečíkem zájmů různých stran. Větší role poskytnutá ideologicky jasně vymezenému prezidentovi v té či oné oblasti může nakonec narazit na odpor ze strany vládních partnerů ODS.
Klaus ovšem bude částečně destabilizovat i samotnou ODS—i kdyby to nebylo jeho přímým zájmem. Ve straně existují přinejmenším dvě skupiny, jež se svářejí o moc, přičemž skupina okolo pražského primátora Pavla Béma má k prezidentovi o poznání blíže než skupina okolo předsedy strany Mirka Topolánka. Ať už se tedy Klaus vyjádří k čemukoliv, v čem nejsou tyto dvě uskupení v ODS zajedno, bude to mít na stranu přímé dopady. Přičemž se může jednat například i o prezidentovy postoje k některým zákonům nebo k reformním opatřením, na které ve straně existují různé názory.
V obecnější rovině lze argumentovat, že v zájmu prezidenta sice nemůže být vleklá politická nestabilita, ale na druhou stranu mu nemusí vadit slabá vláda. Už proto, že taková vláda poskytuje silnému politickému hráči, jako je Klaus, větší roli v politice státu. V české politické historii by to nebylo nic výjimečného. V hlavní politické roli si na úkor stranických lídrů občas liboval nejen Tomáš G. Masaryk, ale i Klausův předchůdce Václav Havel.
Je také pravděpodobné, že Klaus bude mít napjaté vztahy se Stranou zelených, s níž se už dříve neshodnul politicky, a které nyní bude chtít oplatit její chování z prezidentské volby. Může přitom využívat nejenom svých vlastních pravomocí, jako je vetování některých ekologických zákonů, ale i svých spojenců v ODS. V každém případě bude vztah mezi Klausem a zelenými jistým destabilizačním prvkem na české politické scéně.
Složitá rozhodnutí
I kdyby se prezident Klaus „držel zpátky“, čekají na českou politickou scénu některá rozhodnutí, která mají destabilizační potenciál sama o sobě. Jedním z nich bezpochyby bude rozhodování o umístění amerického radaru v České republice. Ačkoliv Topolánkova vláda postupovala při jednáních o radaru rozhodně, ani v české společnosti, ani mezi parlamentními politiky, kteří budou případné umístění radaru v České republice schvalovat, neexistuje rozhodná většinová podpora. Je tak pravděpodobné, že parlamentní debata o radaru českou politikou řádně otřese.
Důležitá bude také debata o schvalování nové evropské smlouvy. Právě tady bude důležité, jakou pozici zaujme prezident, a potažmo ODS, protože mají dostatek nástrojů, aby celý proces zkomplikovali, budou-li chtít. Vzhledem k tomu, že se bude blížit české předsednictví EU, může se proces schvalování smlouvy stát výbušnou směsí.
Další faktor, který bude hrát ve zbytku tohoto roku velkou roli, je reakce české veřejnosti na reformy, které začaly platit v lednu, jakož i na jakékoliv další případné pokusy o reformy. Pokud by dále klesala obliba stran, které reformu v rámci Topolánkovy vlády spustily, může to vyvolat poměrně značnou nervozitu a potažmo politickou nestabilitu.
Podzimní volby
Otázka popularity bude důležitá už proto, že na podzim se budou konat regionální a senátní volby. Zejména ODS bude v nevýhodné situaci, protože může při své současné, téměř ideální, pozici jen ztratit. Problémem pro současné stranické vedení přitom je, že není jasné, co lze interpretovat jako úspěch a co jako selhání. Kdyby například ODS ztratila svoji většinu v Senátu a zároveň několik regiónů, přičemž by ale ještě stále zůstala nejsilnější stranou v Senátu i v regiónech, bude to chápáno jako úspěch nebo jako fiasko?
Právě proto, že se nabízí různé interpretace, existuje dost velké nebezpečí politického zneužití výsledků voleb pro vnitrostranický boj. To samé může potkat lidovce, kteří jsou dlouhodobě na sestupu. I u nich bude pro další vývoj ve straně důležité, jak budou případné další volební ztráty ve srovnání se současným stavem interpretovat.
Pokud jde o stabilitu politického systému, bude také hodně záležet na tom, jakým způsobem se povede předvolební boj. Zdá se, že ODS si v podobě vyznamenání z rukou premiéra Topolánka pro bratry Mašínovy, jakož i podporou pro zákon uznávajících třetí odboj, připravuje půdu pro další antikomunistickou mobilizaci, v jejímž pozadí budou varování o možném zvratu polistopadových poměrů, pokud by levice jasně zvítězila. Otázkou též je, zda opět dojde na obou stranách k využívání metod, které mají s demokratickým bojem jen málo společného—například používání různých zpravodajských a policejních výstupů.
Antikomunistická nota ovšem nemusí být tentokrát tak účinná jako v minulosti. Cílem mobilizací proti údajnému komunistickému nebezpečí totiž v minulosti nebyla ani tak diskreditace KSČM, jako spíše ČSSD. Ta byla obviňována z toho, že se v případě získání většiny spolu s KSČM, s komunisty spojí. Prezidentská volba ovšem zásadním způsobem vztahy mezi oběma levicovými stranami zhoršila, když ČSSD obvinila KSČM z toho, že cynicky taktizovala. Je sice možné, že výsledky komunistického sjezdu ke spolupráci opět otevřou dveře, ale pokud se tak nestane, může být obviňování ČSSD a KSČM z budoucí možné spolupráce dosti neúčinné.
Nejednotné strany
Volba prezidenta jasněji poodhalila, že žádná ze současných pěti stran, jež jsou zastoupeny v Poslanecké sněmovně, není úplně jednotná. Nejhůře jsou na tom lidovci, kde se vede souboj mezi bývalými regionálními politiky, kteří vynesli do čela strany v roce 2006 Jiřího Čunka, a křídlem bývalého předsedy Miroslava Kalouska. Tento souboj bude mít i nadále na českou politiku nestabilizující vliv, protože oslabuje politický střed.
V podobně nestabilní situaci se nachází, a nadále nacházet bude, i Strana zelených, v níž už víceméně naplno vypuknul souboj mezi křídlem ekologických aktivistů a pragmatickou skupinou okolo Martina Bursíka. Dokud tato situace bude pokračovat, budou i zelení nestabilizujícím prvkem v české politice.
Jednotné nejsou ani levicové strany. Sociální demokracie, jak se zdá, má velký problém s poslanci, jejichž loajalita ke straně nebo přinejmenším k současnému vedení strany je poměrně slabá. Dřívější otevřený boj mezi tzv. zemanovci a zbytkem strany sice utichnul, ale pokračuje jakási zákopová politická válka, která se nejlépe projevuje v kritických momentech, jako byla volba prezidenta, kdy je zapotřebí, aby strana byla jednotná.
Volba prezidenta také odhalila, poprvé po dlouhé době, vnitřní nejednotu v Komunistické straně Čech a Moravy. Sjezd strany se tak může stát skutečným bitevním polem mezi těmi, kdo nyní volají po „více komunistické“ KSČM a těmi, kdo tvrdí, že KSČM zmeškala při volbě prezidenta velkou příležitost přiblížit se hlavnímu proudu české politiky a vytvořit si podmínky pro užší spolupráci s ČSSD.
Je zřejmé, že volba prezidenta českou politickou scénu nijak neuklidnila, ba spíše naopak. Rok 2008 tak se vší pravděpodobností bude obdobím politických otřesů a nestability.
Parlamentní zpravodaj, duben 2008