Vládní koalice pod vedením Mirka Topolánka je poněkud bizarní uskupení. Formálně sestává ze tří politických stran—občanských demokratů, lidovců a zelených. Neformálně z uskupení čtyř–výše zmíněných stran a tandemu sociálně demokratických přeběhlíků Mělčáka a Pohanky. Ave světle rostoucí nejednoty vládních stran, lze k výčtu uskupení, z nichž nyní koalice sestává, přidat třeba ještě také skupinu rebelujících poslanců ODS okolo Vlastimila Tlustého, skupinky rebelů v KDU-ČSL, jakož i rebely ve Straně zelených.
Navzdory této rostoucí křehkosti se vláda pod vedením Topolánka chová jako buldozer. Bez větších konzultací s opozicí prosazuje radikální reformy, zákony či mezinárodní smlouvy. Premiér se pak často diví, že jeho rozjetý buldozer se těsně před dosažením cíle dýchavičně zastaví.
Nabízejí se tři příklady toho, jak se vládní úmysly—možná i dobré a potřebné–často zadřou zásluhou katastrofální komunikační politiky a nedostatku politické diplomacie.
Jedním je zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Ten připravila vláda po konzultacích s církvemi, jenže bez konzultací s opozicí a dokonce i s poslanci vládních stran. Není vůbec jasné, jak si tak křehká vláda mohla myslet, že metodou „buldozer“ hladce protlačí parlamentem zákon, který zavazuje několik příštích generací Čechů k vyplacení zhruba 300 miliard korun církvím.
Druhým příkladem je zdravotnická reforma. Ministr Julínek přišel s radikálními reformami, které by se těžko prosazovaly i vládám s pohodlnou většinou. Vláda protlačila metodou „buldozer“ první balík reforem, aby vzápětí zjistila, že proti jejím některým záměrům stojí Ústavní soud i někteří koaliční poslanci.
Třetím příkladem je snaha vlády umístit na českém území americký radar. Ačkoliv je proti tomuto záměru 70 procent Čechů i celá opozice, vláda si bez větších konzultací s opozicí ve svém pomyslném buldozeru razí cestu kupředu. Jenže už teď je jasné, že je buldozer i v tomto případě blízko zadření.
Jednání této vlády je jen dalším výrazem otřesné neschopnosti českých politiků jednat o zásadních otázkách i s politickou opozicí a komunikačně taková témata zpracovat do srozumitelné podoby pro veřejnost. Když se v důsledku této neschopnosti velké plány často nedaří uskutečnit, možná to tolik nevadí v případě domácích témat. V případě mezinárodních témat, jako je americký radar, ale hrozí České republice docela slušná blamáž v zahraničí.