Když prezident Václav Klaus nedávno zastavil trestní stíhání podnikatele Zdeňka Kratochvíla, který je znám jako mecenáš Občanské demokratické strany, rozproudila se diskuse, do jaké míry má mít prezident právo zasahovat do trestního řízení nebo promíjet tresty uložené soudy.
Zejména zastavení trestního stíhání, neboli „abolice“, je pravomocí obzvláště spornou, neboť dává prezidentovi možnost dokonce ani nevyčkat pravomocného rozhodnutí soudu. Přičemž se často argumentuje, že prezident může v takovém případě jen těžko objektivně posoudit všechna fakta, se kterými pracují v daném případě orgány činné v trestním řízení, jež se vyšetřováním zabývají profesionálně.
Jak prezident Václav Havel, tak Václav Klaus se vůči kritice bránili argumenty, že abolice a milosti obvykle neudílejí na základě posouzení meritu daného případu, ale z humanitárních důvodů. Tedy například z důvodů nemoci nebo sociální tísně. Časté je například osvobození člověka, jenž byl sice poslán do vězení za skutečně spáchaný trestný čin, ale jehož pobyt ve vězení by byl kontraproduktivní například proto, že se musí starat o několik dětí.
Jenže se ukazuje, že i milosti nebo abolice z humanitárních důvodů mohou být předmětem manipulace. MF Dnes z 30. dubna například informuje, že prezident Klaus omilostnil před čtyřmi roky ze zdravotních důvodů podnikatele Karla Steinigera, jehož právník argumentoval tím, že Steiniger trpí nevyléčitelnou, životu nebezpečnou nádorovou chorobou a dodal příslušné lékařské posudky. Podle zjištění deníku se nyní ukazuje, Steinigerova nemoc mohla být ve skutečnosti vymyšlená.
Prezident milost udělil navzdory tomu, že soudce, který v případu rozhodoval, varoval prezidentskou kancelář, že lékařské posudky dodané Steinigerem jsou přinejmenším podezřelé. Na možný podvod s lékařskými posudky upozornila Klause i žalobkyně Antonie Zelená, která napsala, že existuje podezření, že posudky jsou zkreslené.
Už v minulosti upozorňovali mnozí experti, že milosti, a zejména pak abolice, jsou monarchickou výsadou, která by neměla mít v moderní demokracii místo. Anebo by měl být mnohem přísněji regulován prezidentův postup.
Prezident by například mohl udělit milost pouze v případě, že jedná na základě doporučení ministerstva spravedlnost, vlády nebo nějaké jiné, k tomu určené instituce. V úvahu by přicházel například ombudsman. Současná úprava je taková, že prezident v podstatě může rozhodnout sám, dle svého uvážení.
Klausův předchůdce Václav Havel uděloval v průměru více milostí než Václav Klaus, ale ve většině případů se řídil doporučeními ministerstva spravedlnosti. I tak bylo několik milostí, které během svého prezidentování udělil, sporných. A možná není překvapující, že to byly ponejvíce ty, kde jednal na vlastní pěst.
Postup současného prezidenta je odlišný. Uděluje sice méně milostí než Havel, ale rozhoduje o nich bez předchozího doporučení ministerstva spravedlnosti, na základě doporučení expertní skupiny, kterou sám zformoval. To ho pravděpodobně vystavuje většímu riziku, než kdyby jednal na základě doporučení s ním nesvázané instituce.
Ani systém, v němž by bylo prezidentovi ústavou předepsáno, že o milostech, abolicích a zahlazení trestů nemůže rozhodnout v rozporu se stanoviskem nějaké další instituce, například ministerstva spravedlnosti, by samozřejmě nemohl stoprocentně zabránit omylům nebo podezřením, že prezident omilostňuje své známé nebo podporovatele. Anebo že byly informace, na jejichž základě rozhodoval, zmanipulovány někým jiným. Každopádně by se ovšem značně snížil počet takových případů.
Pokud by se tyto prezidentovy pravomoci měly zcela rušit, pak by jistě dávalo smysl zabývat se nejprve pravomocí zastavit trestní řízení, tedy abolicí, spíše než pravomocí odpouštět zbytek trestu, tedy milostí. Bylo by totiž namístě přinejmenším nechat proběhnout celý soudní proces, který alespoň určí vinu či nevinu obžalovaného. Svým způsobem by takový postup byl férovější i vůči obžalovaným, protože přerušení trestního stíhání prezidentem před vynesením rozsudku automaticky zanechává na obviněném nesmytelné podezření, že trestný čin skutečně spáchal.
Udílení milostí není samozřejmě českou výsadou. Tento institut existuje v mnoha demokraciích. Ve Spojených státech mají tuto výsadu dokonce guvernéři jednotlivých států Unie. Jenomže ve většině ostatních zemí činí hlava státu rozhodnutí až na základě poměrně komplikovaného procesu. Český systém je v tomto směru archaický a rozhodně by si zasloužil přinejmenším modifikaci tak, aby odpovídal více potřebám moderní demokracie.
ČRo 6, 2.5.2008