Až do krajských a senátních voleb se sociálním demokratům pod vedením Jiřího Paroubka dařilo dělat účinnou opoziční politiku, završenou drtivým vítězstvím ve volbách. Ačkoliv Paroubek byl kritizován za populismus, když si jako symbolické téma vybral zrušení poplatků u lékaře, ve skutečnosti byl tento „populismus“ chytrou strategií. Poplatky–ač samy o sobě ve vztahu k celkové sociální situaci nepříliš důležité– byly zhmotněním nekoncepčnosti reforem a slabosti vládního týmu.
Po volbách Paroubek změnil taktiku a oslabenému premiérovi a předsedovi občanských demokratů Mirkovi Topolánkovi nabídnul příměří během českého předsednictví Evropské unie. Nic neriskoval, protože je zřejmé, že vnitřně rozvrácený vládní tým pod vedením rozvrácené ODS, jen těžko prosadí jakékoliv změny, a bude tudíž jen těžko sbírat body u voličů.
Příměří mělo být stvrzeno dohodou, jejímiž hlavními body byl požadavek ČSSD, aby byla schválena Lisabonská smlouva, a aby vláda koordinovala své kroky během předsednictví s ČSSD. Správné bylo také, když ČSSD odmítla jakékoliv spojování smluv o americkém radaru a Lisabonské smlouvy.
Ačkoliv to ČSSD nikdy jasně neformulovala, snaha ODS obě rozhodnutí spojit, je nemravná, protože radar a Lisabonská smlouva jsou dvě nesrovnatelné věci. Smlouvy o radaru jsou bilaterálními dohodami České republiky a USA, o nichž má mnoho našich evropských spojenců pochyby. Lisabonská smlouva se přímo dotýká 26 dalších zemí a budoucnosti celého našeho kontinentu, neboť výsledek ratifikačního procesu bude mít přímý dopad na celou Evropskou unii.
V tomto bodě se tedy ČSSD jevila jako státotvornější než ODS. Poslední vývoj na politické scéně ovšem ukazuje, že se sociální demokracii—možná poněkud opilé příznivými výsledky průzkumů veřejného mínění a neutěšenou situací v řadách stran vládní koalice—její priority poněkud rozmlžily. Smíchání otázky českých vojenských misí v zahraničí v příštím roce a poplatků u lékaře stranu ukazuje v nelichotivém světle: poměrně triviální, i když symbolické téma poplatků, které je relevantní jen v provinčním kontextu české domácí politiky, bylo postaveno na roveň otázce naprosto principiální, která se dotýká bezpečnosti nejen naší, ale celého světa.
NATO by se jistě bez českých vojáků v Afghánistánu nějak obešlo, ale v sázce je věrohodnost České republiky jako spojence. A to mnohem více, než je tomu v otázce radaru, která se dotýká jen našich spojeneckých vztahů s USA. Navíc tu vykukuje prapodivný alibismus: válka v Afghánistánu se nás prý dotýká méně než například situace v Kosovu. To je ovšem zásadní omyl. Teroristické sítě, které mohou udeřit i u nás, se nepřipravují na svůj příští úder v Kosovu, ale v zemích, v nichž se buď zhroutily vlády nebo které ovládli fundamentalisté.
Vysvětlení sociálních demokratů, že vláda s nimi otázku vojenských misí v zahraničí řádně neprojednala, naše spojence nezajímá a působí alibisticky i na domácí scéně. Za prvé se o určitých tématech národního zájmu nemá diskutovat tímto způsobem, a vládě, jakkoliv slabé, se má státotvorně vyjít vstříc, neboť navýšení počtu vojáků v Afghánistánu si nevymyslela ona. Chtějí ho po nás naši spojenci. Posilovat jednotky v Afghánistánu hodlá i americký prezident Barack Obama, jehož zvolení ČSSD uvítala.
Za druhé je pro stranu, která se veřejně chystá na převzetí vládní moci po příštích volbách, sebevražedné, když zamotá dohromady témata prvního řádu s tématy třetího či čtvrtého řádu, a snaží se tak vládu tlačit ke zdi.
Je možná pochopitelné, že Paroubek chtěl ukázat, jak slabá vládní koalice je, a že by měla tudíž přistoupit na jeho požadavek předčasných voleb, který by se stal součástí dohody mezi ČSSD a vládou pro české předsednictví EU. Jenže mnoho občanů se může po právu ptát, zda se v podobě tohoto destruktivního tlaku—navíc s pomocí témat, jak je česká vojenská účast v zahraničních misích–neukazuje, že ČSSD je úspěch či neúspěch českého předsednictví ukradený.
A že jí je do určité míry ukradený i osud Lisabonské smlouvy, protože totální zdecimování Topolánkovy vlády může posílit šance, že Lisabonská smlouva schválena nebude. Nejenže se může mnoho poslanců a senátorů ODS ve světle frontálního útoku ze strany ČSSD názorově „zabarikádovat“, ale pokud by Topolánkova vláda kvůli tomuto tlaku teď padla, ovládne politickou šachovnici prezident Václav Klaus. Pokud ČSSD skutečně chce, aby hrál během českého předsednictví i rozhodování o Lisabonské smlouvě hlavní roli nakonec on, nechť pokračuje ve svém útoku na ODS.
Jinými slovy: současná politika ČSSD je jeví jako zbytečně silová. Nejenže si strana vzhledem k průzkumům veřejného mínění i slabosti vlády velkorysost může dovolit, ale vzhledem k nadcházejícímu českému předsednictví EU a nutnosti schválit Lisabonskou smlouvu se od ní jistá velkorysost přímo předpokládá. Mnoho občanů vůbec nezajímají vysvětlení typu: nechtějí s námi spolupracovat ohledně poplatků, tak jim to vytmavíme v případě vojenských misí v zahraničí.
Jestliže se rýsuje možnost, že by po příštích volbách mohla ČSSD vládnout téměř sama, měla by se snažit občany přesvědčit, že se nemají čeho bát. Silové pojetí politiky, do něhož jsou zatahována témata národní bezpečnosti, může naopak mnoho lidí zastrašit.
Není přitom jasné, čeho chce vlastně Paroubek dohodou o předčasných volbách dosáhnout. Topolánek mu je může klidně slíbit, jenže už teď je zřejmé, že on sám nejspíš politicky nepřežije druhou polovinu roku 2009. ODS totiž při současných preferencích s velkou pravděpodobností utrpí zdrcující porážku ve volbách do Evropského parlamentu, načež vypukne v ODS další vlna paniky, jež vyústí v novou snahu vyměnit vedení. ČSSD se také může po skončení předsednictví pokusit—tentokrát možná úspěšně—o vyslovení nedůvěry vládě. Jinými slovy: Topolánek coby garant dohody o předčasných volbách nemusí být v době, kdy by se taková dohoda měla začít naplňovat, u moci.
A i kdyby u moci byl, ODS má v obou komorách parlamentu dostatek zákonodárců, aby zablokovala jakýkoliv ústavní mechanismus nebo ústavní dodatek, který by předčasné volby umožnil. Proč si ČSSD myslí, že něco tak zásadního, jako jsou předčasné volby, které by znamenaly předčasnou ztrátu mandátů pro mnoho zákonodárců z ODS, může Topolánek u svých senátorů a poslanců vůbec prosadit?
Důstojné řešení je toto: ČSSD by měla uzavřít s ODS minimalistickou dohodu o tom, že vládě umožní vykonávat všechny potřebné funkce během českého předsednictví EU, a že se nepokusí vládu s pomocí hlasování o nedůvěře sesadit, pokud Topolánek a spol. nějakým zásadním způsobem neporuší své slovo. Je zcela legitimní žádat, aby nebyla spojována Lisabonská smlouva se smlouvou o americkém radaru. A je na druhé straně zcela nepřípustné spojovat strategická rozhodnutí, jako je pokračování českých vojenských misí, s poplatky u lékaře. Vojenské mise by ČSSD měla bez dalších průtahů podpořit, poplatky nechť zůstanou předmětem toho mála, co zůstane během předsednictví z domácího politického boje.
Od politika, který si už teď připravuje stínový Úřad vlády, očekávají občané státotvornost a odstup od politického hokynářství. Pokud toho ona ČSSD nebudou schopni, může se stát, že preference ČSSD začnou klesat.