Sociální demokracie má po čtyřech neúspěšných pokusech v uplynulých dvou letech konečně prý dostatek hlasů na vyslovení nedůvěry vládě. Hrozí, že se o to možná pokusí na začátku českého předsednictví Evropské unie. Pokud by tak učinila, byla by to velká politická chyba.
Jakkoliv může být pro představitele ČSSD frustrující, že vláda Mirka Topolánka odmítá některé požadavky ČSSD v situaci, kdy už vláda de facto nemá v Poslanecké sněmovně většinu, lze tvrdit, že udržení Topolánkovy vlády při životě–přinejmenším po dobu českého předsednictví–je pro ČSSD nejlepší zárukou, že politický vývoj zůstane v režii ČSSD a že strana zvítězí v příštích volbách.
Vládní strany nemají v rukou žádné trumfy, kterými by mohly zvrátit v příštích měsících nepříznivý vývoj volebních preferencí. Neprosadí už žádné významnější reformy, budou se jen snažit držet současné pozice. Jediné, co by mohlo situaci vládních stran trochu vylepšit, je skutečnost, že v příštích šesti měsících se budou vládní politici věnovat EU, a nebudou mít tedy příliš času na prosazování nedovařených reforem, které jsou u voličů nepopulární—jak ostatně ukázaly nedávné krajské a senátní volby.
Jelikož jsou ale všechny vládní strany zmítány vnitřními spory, nedá se předpokládat, že jim „státnické“ úkoly jejich politiků na evropském poli u veřejnosti příliš pomohou. ČSSD tak s velkou pravděpodobností vyhraje drtivě volby do Evropského parlamentu, což v druhé polovině roku vyvolá ve vládních stranách vlnu paniky a změn.
Ale i kdyby tomu tak nakonec nebylo, je sázka na pokračování slabé Topolánkovy vlády pro ČSSD každopádně ta nejbezpečnější ve srovnání s jinými scénáři.
Pokud by se totiž podařilo sociálním demokratům vládu skutečně odvolat, nebude mít ČSSD další vývoj ani zdaleka pod kontrolou tolik, jako když uzavře s vládou dohodu o neútočení na dobu českého předsednictví. Kdyby vláda padla, mělo by to pro ČSSD dva velmi nepříznivé důsledky.
Za prvé by sociálním demokratům nejen evropští politici, ale nejspíš i česká veřejnost, jen těžko odpustili, že kvůli záležitosti, která je z evropského hlediska zcela triviální (například poplatky u lékaře nebo nemožnost dohodnout se na předčasných volbách), destabilizovala politickou situaci v České republice natolik, že už naši zemi nemůže brát v předsednické funkci EU nikdo vážně.
Za druhé by se na politickém poli vynořil jako hlavní hráč prezident Václav Klaus. Ten by měl několik možností, jak postupovat, přičemž žádná z nich by nebyla pro ČSSD dobrá.
Kdyby Klaus ponechal Topolánkovu vládu v úřadě s tím, že má Českou republiku a EU řídit v demisi, byla by to pro EU facka, ale znamenalo by to také neobyčejné posílení prezidentovy úlohy. Topolánek by totiž věděl, že je jen na prezidentovi, kdy jeho vládní role skončí, protože podle ústavy vláda v demisi ukončí své působení v okamžiku, kdy prezident jmenuje vládu novou. Klaus by si tedy mohl v podstatě diktovat.
Prezident by se ovšem také mohl po vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě rozhodnout, že rychle jmenuje vládu novou. To by mělo pro české předsednictví také neblahé důsledky, protože současní ministři se na své role v čele EU nějakou dobu připravovali a nemohou být snadno nahrazeni. Platilo by to i v případě, že by prezident jmenoval například politicky neutrální vládu odborníků, kteří by nesdíleli jeho skeptické názory na EU.
Jenže Klausovi by nic nebránilo jmenovat vládu, která by byla odrazem jeho pohledů na Unii. Netřeba zdůrazňovat, že taková vláda by rychle zavedla české předsednictví do naprosté izolace, a Česká republika by byla z politického vedení Unie vyšachována. Česká veřejnost by ČSSD jen těžko odpustila, že naší zemi do této situace dostala.
Klaus by přitom mohl dočasně jmenovat do čela vlády de facto kohokoliv. Vláda vytvořená tímto způsobem by sice nedostala důvěru Poslanecké sněmovny, pro níž si musí jít nejpozději měsíc po svém jmenovaní, ale prezident může takovou vládu nechat vládnout bez časového omezení. Ústava mu neukládá žádné časové limity, pokud jde o nalezení vlády nové.
Ještě horší než jmenování euroskeptické vlády, jež by de facto sabotovala české předsednictví, by byl pro ČSSD scénář, o němž se už před časem v médiích spekulovalo. S odvoláním na potřebu mít v čele vlády, jež předsedá EU, zkušeného politika, mohl by Klaus jmenovat do čela vlády například Miloše Zemana. Poté, co se mu podařilo vnitřně rozvrátit ODS, by tak nejspíš uspěl i s rozvrácením ČSSD, a zcela by opanoval českou politiku.
Je možné, že při schůzce Klause a Paroubka v polovině prosince Klaus předsedu ČSSD ubezpečil, že by hrál podle pravidel, a svoje kroky by po pádu vlády koordinoval s ČSSD. Jenže takové Klausovo slovo má stejnou váhu, jako jeho ubezpečování při prezidentské volbě, že bude prezidentem nadstranickým.
A kdyby prezident podle pravidel hrál, a jmenoval by po dohodě s Paroubkem například vládu politicky neutrálních úředníků, bylo by to paradoxně lepší pro ODS, než pro ČSSD. Jelikož vyvolat předčasné volby je v České republice v podstatě nemožné, nesouhlasí-li s nimi obě velké strany, úřednická vláda by vládla až do voleb řádných. To by dalo ODS, zbavené vládní odpovědnosti, dost času se vnitřně zkonsolidovat a snížit náskok ČSSD ve volebních preferencích.
ČSSD a vláda vedená Topolánkem i topolánkovská část ODS se v příštích měsících de facto vzájemně potřebují. Lze jen doufat, že v Lidovém domě jsou si toho vědomi, a hrozby o odvolání vlády jsou jen politickým blafováním.