Politika přitahuje zvláštní typ lidí. Aby člověk mohl být politikem, musí vydržet nejenom tlak veřejného mínění, kritiku médií, útoky politických oponentů, a někdy i nátlak podnikatelských subjektů, který může hraničit s mafiánskými metodami. Musí odolávat i podlézání lidí, kteří po něm něco chtějí, nebo se potýkat s pokušením úplně propadnout iluzím o vlastní výjimečnosti.
Situace je samozřejmě jiná v zemích s vyspělou demokracií, než například v zemích, kde se demokratický systém teprve vytváří a kde panuje obecně nízká politická kultura. To je také proč například v zemích s nejvyspělejší demokratickou kulturou, jakou jsou skandinávské státy, je v politice mnohem více žen, než v demokraciích nových. Není tomu tak jen kvůli přežívajícímu patriarchálnímu chování v zemích demokraticky méně vyspělých, ale i proto, že ženy často prostě nemají na účinkování v drsném prostředí post-autoritářských systémů „žaludek“.
V politice, obzvláště v zemích s nízkou politickou kulturou, obvykle uspějí lidé–většinou muži—se sníženou sensitivitou ke kritice druhých. Tedy, jak by řekli psychologové, narcistní typy, jež jsou přesvědčeny, že jejich vlastní výjimečnost jim dává právo činit radikální rozhodnutí s dopadem na celou společnost. Podobně se politici často bez větších pochyb dopouštějí jednání, za které by se nepolitik buď styděl nebo by ho odmítl jako neetické.
Kdo se chce přesvědčit o tom, jací lidé se v politice běžně pohybují, může si v dnešní době jednoduše zapnout televizi a sledovat třeba jednání Poslanecké sněmovny. Vystoupení mnohých politiků hraničí s chováním, které bychom u lidí, s nimiž se setkáváme v běžném životě, bez váhání popsali jako duševní narušení.
I otrlí političtí analytici a komentátoři proto nemohou nežasnout, když se z výše popsaných poltických poměrů vynoří někdo, kdo dokáže dokonce ještě překonat zaběhnuté vzorce politické nevychovanosti a otrlosti. K takovým úkazům v české politice patří třeba poslanec za občanské demokraty Vlastimil Tlustý, senátor za sociální demokraty Vladimír Dryml, nebo lidovecký předseda Jiří Čunek.
Jsou výjimeční tím, že jim schází dokonce i ona minimální míra sebereflexe, kterou prokázal před časem jiný politik, jehož chování patřilo do oboru politické patologie–poslanec za ODS Jan Morava. Ten, když se nechal nachytat při opatřování diskreditačních materiálů na Tlustého, byl alespoň schopen dospět k názoru, že už nemá v nejvyšší politice co pohledávat.
Tlustý, Čunek i Dryml jsou ovšem opravdoví političtí tlustokožci, po nichž jakýkoliv skandál či kritika sklouznou bez viditelných následků. Nezničitelnost takových politiků je ovšem bohužel také smutným svědectvím o nás ostatních. O nerozvinutosti naší občanské společnosti, bezzubosti médií, a obecně i malé míře dobrého vkusu.
MF Plus, 23.1.2009