Český premiér Mirek Topolánek, který z titulu své funkce v době českého předsednictví Evropské unie, řídí i evropskou sedmadvacítku, se rozhodl svolat na 1. března do Bruselu mimořádný summit Unie k dopadům finanční krize. Hlavním tématem má být protekcionismus, nebo, lépe řečeno, jasné odmítnutí protekcionismu.
Světovými médii se vzápětí rozletěla zpráva, že prezident Václav Klaus označil na semináři v Paříži summit za zbytečný. Odsoudil sice protekcionismus, ale zároveň poznamenal, že nevěří tomu, „že racionální ekonomické řešení přinese jeden summit, který skončí ve čtyři ráno.“ Klaus rovněž poznamenal, že české předsednictví EU je zatím vedeno pozitivním a standardním způsobem a nemusí se měřit hyperaktivitou a organizováním evropských summitů každý víkend, čímž evidentně narážel na francouzské předsednictví, které předcházelo tomu českému.
Klausova slova vzbudila určité pozdvižení, neboť nebylo jasné, zda prezident torpéduje konkrétní úsilí českého předsedy vlády, čímž si především vyřizuje domácí politické účty, anebo jen vyjadřuje svou obecně známou skepsi k možnostem států a nadnárodních organizací skutečně přispět k řešení krize, kterou on považuje za přirozenou součást hospodářského cyklu v tržní ekonomice.
Hrad se vzápětí pokusil prezidentova slova vysvětlit. Podle mluvčího Hradu Radima Ochvata prezident prý „odmítavě hovořil o různých jednodenních setkáních (summitech), jejichž cílem je nalézt tu nejvhodnější formu regulace volného trhu“. Médii citovaná věta byla prý vytržena z kontextu, protože prezident v žádném případě nevystupoval proti březnovému summitu, o jehož svolání v daný okamžik ani nevěděl.
I kdyby se ale jednalo o pouhé nedorozumění, může tento politický incident posloužit k zamyšlení. Především je zřejmé, že zejména v době českého předsednictví Evropské unie, kdy je každý výrok českých představitelů sledován všemi hlavními evropskými médii, se stává poněkud problematickou prezidentova záliba v intelektuálních provokacích. Evropa musí být trochu zmatena, když český premiér urgentně svolává mimořádný summit k ekonomické krizi a český prezident v téměř stejný okamžik potřebu svolávání summitů odmítá—i když to myslí třeba jen obecně.
Ochvatovo následné vysvětlování Klausových výroků v Evropě už jen málokdo zaznamenal. Zůstal pocit, že z Česka se zase jednou line nikoliv harmonická hudba sehraného orchestru, ale kakofonie.
Druhou otázkou je skutečná potřeba svolávání summitů. Prezident Klaus má svým způsobem pravdu, když je skeptický k řešení krize s pomocí podobných setkání. Má jistě také možná kus pravdy, když přirovnává krizi ke chřipce, která sama odezní, a kterou státy i nadnárodní organizace mohou jen těžko vyléčit.
Potíž je v tom, že každá nemoc má i svou psychologickou dimenzi. Pacient, který věří v uzdravení—i třeba proto, že mu je nablízku doktor—se obvykle uzdravuje rychleji, než pacient ponechaný napospas sám sobě. Je také důležité předejít různým komplikacím. Na samotnou obyčejnou chřipku umírá málokdo. Se zápalem plic způsobeném komplikacemi je to už podstatně horší.
Topolánek summit svolal i z tohoto důvodu. Jeho vláda byla dlouho vlažná k potřebě summity svolávat, mluvila spíše o potřebě tvrdé práce. Jenže stále více narážela na kritiku v ostatních zemích Unie, které onu údajnou, poněkud neviditelnou práci českého předsednictví považovaly za projev slabosti a nerozhodnosti. Jinými slovy, Topolánek i Klaus se mohou vysmívat hyperaktivitě francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, ale každý summit nakonec vysílá i důležité symbolické poselství o tom, že předsednická země a Unie obecně nespí.
Důležité je i hlavní téma summitu svolaného Topolánkem—tedy protekcionismus. Pro zemi, která šla do předsednictví se sloganem „Evropa bez bariér“ , nemůže být téměř lepší téma. Je sice pravda, že i bez summitu má Unie potřebné mechanismy k tomu, aby se zabývala protekcionistickými opatřeními, a zakročila v podobě sankcí, dospěje-li k názoru, že některá členská země Unie porušuje pravidla volného trhu.
Jenže v současnosti vůbec neuškodí, když se podaří, jak si to představuje Topolánek, na summitu protekcionismus nejen jasně odsoudit, ale také si vyjasnit, která opatření stále nervóznějších národních vlád, určená k záchraně národních ekonomik, už porušují pravidla společného trhu. Jinými slovy: jde o opět o psychologickou dimenzi.
Podaří-li se summitu nějaké stanovisko najít, bude například právě pro tolik kritizovaného Sarkozyho, který Evropu v minulých dnech vyděsil některými svými návrhy na ochranu francouzského hospodářství, mnohem těžší porušovat pravidla hry. Evropská komise bude mít také mnohem větší autoritu, pokud bude muset zasáhnout třeba i proti tak mocnému hráči, jakým je Francie.
V tomto kontextu se nabízí určitá role i pro prezidenta Klause. Těžko od něj může někdo očekávat, že by chtěl hrát důležitou roli například na summitu, který rozhoduje o finančních injekcích do evropského hospodářství, k nimž je skeptický. Protekcionismus je ale pro liberála Klause téma, k němuž by jistě měl co říci. Pokud by se zároveň nechtěl ironicky trefovat do jiných evropských státníků, mohl by jeho fundovaný příspěvek na téma volného trhu—ať už před summitem nebo dokonce na samotném summitu–Toplánkovi jen pomoct.
ČRo 6, 13.2.2009