Šrotovné se v České republice stalo předmětem tuhého ideologického boje, v němž se nešetří tvrdými výrazy. Ministr financí v demisi Miroslav Kalousek dokonce označil šrotovné za „ekonomický zločin“, který je prý daní za dohodu se sociální demokracií. Šrotovné zlobí i mnohé komentátory odkojené idejemi neoliberalismu. Myšlence, že by stát měl vyplácet lidem peníze za to, že nechají sešrotovat stará auta, aby zakoupili auto nové, se vysmívají nejrůznějšími způsoby: proč bychom neměli prý mít třeba „ledničkovné“?
Ty, kdož proti šrotovnému brojí s pozic dogmatického ekonomického (neo)liberalismu, opírajícího se o přesvědčení, že my Češi zase jednou víme něco lépe než třeba Němci, Slováci, Francouzi a další národy, kde šrotovné funguje, docela dobře usadil ve svém blogu z 10.4. komentátor Jan Macháček.
Nejsem ekonom a nechci se pouštět do debat o ekonomických přínosech šrotovného, či o schopnosti tohoto opatření přispět k řešení ekonomické krize. Spíše mě udivuje, že se v záplavě úvah téměř neobjevily argumenty o možných příznivých „neekonomických“ efektech šrotovného.
V České republice je průměrný věk automobilů téměř čtrnáct let—vysoko nad průměrem vyspělejších západních států. Několik set tisíc těchto vozů ještě stále tvoří například staré Škody 105 a 120, jakož i Favority, které jezdí na tzv. Speciál, benzín s přísadou olova, a obecně—stejně jako ostatní starší ročníky aut—produkují mnohem větší množství emisí než auta nová. Nemluvě o tom, že nové modely aut jsou bezpečnější.
Když už si ekonomičtí analytici dávají tu práci, aby vypočítali, kolik stát údajně na šrotovném zbytečně utratí, a nabízejí i další zajímavá čísla, ukazující údajnou nesmyslnost tohoto opatření, možná by si někdo mohl dát práci s tím, že by zjistil, kolik podle dostupných údajů ročně zemře nebo těžce onemocní v České republice lidí na následky automobilových zplodin nebo nehod, v nichž k úmrtím či těžkým zraněním bezpochyby přispěly nevyhovující bezpečnostní standardy starých aut.
Samozřejmě: zastánci zelených řešení mohou argumentovat, že obrovské sumy, jež státy investují do šrotovného, by bylo lepší investovat do rozvoje „zelených“ způsobů dopravy. Tak argumentují například zelení v Rakousku. Když už se ale státy rozhodly ve snaze pomoct ekonomice právě pro šrotovné, proč vidět jenom temné stránky takové politiky?
Mimoekonomické efekty šrotovného je samozřejmě těžké vyčíslit, ale je jasné, že kdyby zásluhou tohoto opatření zmizelo z českých silnic několik desítek tisíc, nebo možná stovek tisíc starých aut, které zdaleka nevyhovují dnešním ekologickým a bezpečnostním standardům, získáváme něco, co se čísly nedá ani přesně vyjádřit. Můžeme se samozřejmě pokusit vyčíslit, kolik společnost ušetří peněz, jestliže zásluhou modernizace vozového parku v České republice nezemře o x-let později tolik či tolik tisíc lidí na rakovinu nebo tolik či tolik lidí nebude „sešrotováno“ spolu s jejich bezpečnostně nevyhovujícími auty při automobilových nehodách.
Jenže cena lidského života se vyčíslit nedá. Přitom je jasné, že šrotovné má slušný potenciál přispět k záchraně mnoha zbytečně ztracených životů. Jinými slovy: vše souvisí se vším, a když už se stát snaží v boji s recesí povzbudit—převážně z ekonomických důvodů—průmyslové odvětí, které je v dnešní době klíčové, proč se nějaký novinář nepokusí na celé věci najít alespoň něco pozitivního?