Vláda, kterou dává dohromady předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer, se stala oblíbeným terčem mediálních útoků nejrůznějšího druhu. Je to prý vláda podržtašků, údržbářů, v horším případě lobbyistů. Jenže vláda úředníků, která je mylně označována jako „úřednická“ (což je typ „prezidentské“ vlády, který ústavně existoval za první republiky, ale který nezná současná ústava), dostává od médií na frak zcela neoprávněně.
Jako obvykle uniká mnoha našim novinářům širší kontext. Ten spočívá v tom, že když už byla vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka (což byla během předsednictví EU jistě chyba), nabízely se kromě vlády úředníků, zaštítěné politickými stranami, jen tři další varianty—jedna neprůchodná, druhá hroší, třetí naprosto nerealistická.
Neprůchodnou variantou bylo vládnutí Topolánkova kabinetu v demisi buď až do konce českého předsednictví EU nebo do řádných voleb. O neprůchodnost takového řešení (alespoň do konce předsednictví) se hned po pádu vlády postaral prezident Václav Klaus, který trval na tom, že nová vláda musí být jmenována rychle, přičemž požadoval pro novou vládu nejméně 101 podpisů poslanců. Tím „poopravil“ představy sociální demokracie, která původně mluvila o možnosti nechat Topolánkovu vládu dokončit české předsednictví.
Bylo jasné nejen to, že Klaus nemá v úmyslu nechat Topolánka vládnout do konce předsednictví (o vládnutí do předčasných voleb nemluvě), ale že si připravuje půdu pro rychlé jmenování vlastní vlády—bez Topolánka.
Čímž se dostáváme od varianty neprůchodné k variantě horší, než je vláda úředníků pod záštitou politických stran. Je jí „prezidentská“ vláda Václava Klause.
Tedy vláda (ať už složená z úředníků, expertů nebo politiků), kterou by prezident jmenoval sám, bez ohledu na mínění stran, poté, co by se politické strany nedokázaly dohodnout na vlastním řešení a nemohly by prokázat, že jejich vláda má většinovou podporu Poslanecké sněmovny. Taková vláda by s velkou pravděpodobností nedostala důvěru Poslanecké sněmovny, ale jelikož ústava nepředepisuje prezidentovi, dokdy musí jmenovat nového premiéra, mohl by „svou“ vládu nechat teoreticky vládnout až do řádných nebo předčasných voleb.
Taková vláda by byla nejenom ještě slabší, než ta, kterou skládá Jan Fischer, protože by neměla podporu největších politických stran, ale mohla by být složena například z vyhlášených euroskeptiků. Jako taková by mohla například stáhnout Lisabonskou smlouvu ze Senátu nebo činit na evropském poli kroky, které by ještě více pošramotily pověst České republiky v EU. Posílila by dále již beztak zbytnělou roli prezidenta v českém politickém systému.
Klaus by měl navíc dostatek času pokusit se změnit poměry v Občanské demokratické straně, v níž—zřejmě k jeho zklamání—nedošlo po vyslovení nedůvěry k rozkolu a pádu Topolánka. Fischerova vláda je vítězstvím Topolánka nad Klausem; „prezidentská“ vláda by byla vítězstvím Klause nad Topolánkem.
Klaus by navíc mohl do své vlády najmenovat lidi, kteří by působili rozvratně i v sociální demokracii. Často byl zmiňován scénář, v němž by se stal premiérem „zkušený“ Miloš Zeman.
Třetí—nerealistickou–variantou byla vláda plně politická. Výsledky voleb v roce 2006 jsou takové, že by to buď musela být vláda velké koalice ODS a ČSSD, nebo „duhová“ vláda všech demokratických stran, popřípadě nějaká vláda opírající se o přeběhlíky a komunisty.
Všechny tyto scénáře jsou před volbami, kdy se stany budou proti sobě vymezovat, nejen nerealistické, ale navíc by všechny byly v médiích po právu kritizovány ještě tvrději než Fischerova vláda.
Není tedy jasné, proč některá média na Fischerovu vládu s takovou vervou útočí. Není to jistě řešení ideální, ale také ne nejhorší. Nebo řečeno jinak: při zvážení všech ostatních scénářů z hledisek politických i z hlediska jejich uskutečnitelnosti, je to nejlepší možné řešení.
Pokud už chceme někoho mermomocí kritizovat, pak by to měli být politici, kteří nás svojí neodpovědností do současné situace dostali, a pak prezident Klaus. Právě kvůli strachu politických stran, že zvolí nějaké „vlastní“ řešení, s jehož pomocí by dokonal zkázu v ODS a způsobil rozvrat v ČSSD, dohodli se straničtí politici na vládě úředníků.
To samé platí i o dohodě o předčasných volbách. Ústavní puristé si jistě po právu stěžují, že jednorázový ústavní dodatek, na jehož základě bude rozpuštěna Sněmovna a na říjen vypsány předčasné volby, je ústavně nečistý. Jenže strany tak částečně činí proto, že nedůvěřují prezidentovi, že by použil ústavně čistého řešení—tedy, že by například bez zdržování jmenoval dvě po sobě jdoucí vlády, které by nedostaly důvěru, načež by třetí (neúspěšný) pokus připadnul předsedovi Poslanecké sněmovny, což by automaticky vedlo k rozpuštění Sněmovny a předčasným volbám.
A i kdyby se prezident takového scénáře držel, mohl by nejrůznějším způsobem natahovat působení jím jmenovaných vlád, protože, jak už bylo řečeno, ústava mu neukládá žádné časové limity pro jmenování nového premiéra. Přičemž prezident už dopředu vyšachoval politické strany z podílu na tomto řešení (tedy na vytvoření politických vlád s pomocí stran, které by si šly do Sněmovny pro nevyslovení důvěry), když (mimoústavně) trval na tom, že strany musejí ukázat nejméně 101 podpisů poslanců podporujících vládu.