Česká politika je nakažena podivným virem: napadá cokoliv, co se jeví jako pevnější struktura a přetváří infikované oblasti do beztvaré hmoty. Tento neuchopitelný politický sliz pak zamořuje společnost jako celek, takže ta už není schopna racionálního diskurzu v rámci institucí a mechanismů liberální demokracie. Je to pozvolné umírání politiky.
Příčin tohoto jevu je několik. Tou prvotní bylo hned po roce 1989 nadřazení procedurální stránky demokracie jejímu obsahu, což úzce souviselo s dědictvím normalizační éry a naprostou nadvládou ekonomizujícího myšlení nad právem, morálkou i hlubším chápáním demokracie obecně.
Vzniklé politické struktury, včetně stran, tak byly od počátku slabé a neduživé. Soustředily se na „provoz“, nikoliv na obsah politiky. Slabá občanská společnost byla vysmívána, a zprivatizovaný veřejný prostor se stal územím neviditelné ruky trhu, nikoliv strukturované diskuze, bez níž demokracie nemůže fungovat.
Nadvláda ekonomie nad politikou pak vedla logicky i k privatizaci politických stran. I ty nejsilnější podlehly korupčním bratrstvům a „kmotrům“, což dále oslabilo jejich politickou funkci coby institucí, jež mají být mimo jiné mluvčími veřejnosti. S aktivním přispěním takto zprivatizovaných stran zachvátila celý stát systémová korupce.
V takovém prostředí se artikulace veřejných zájmů a provozování skutečné politiky stávají de facto nemožnými. Jedním z důsledků je nástup „nových“ stran, které jsou už samy o sobě produktem výše zmíněné virové nákazy. Jsou beztvaré jak strukturálně, tak programově, takže připomínají jakousi temnou, těžko uchopitelnou politickou hmotu, která se projevuje mafiánskými praktikami, nesnášenlivostí a celkově nízkou odolností proti extremismu všeho druhu, včetně asociálních ekonomických praktik.
Nejviditelněji se momentálně tato destrukce politiky projevuje v případě „strany“ Věci veřejné. Ta nemá jasné kontury ani programově, ani organizačně. Nebylo ji už ani třeba privatizovat, protože byla jako privátní firma přímo vytvořena.
Odspodu v ní neustále prosakují nejenom praktiky bezpečnostní agentury, ale i to, co VV „proslavilo“ v podobě jejích snah o „převýchovu“ bezdomovců už před loňskými volbami. Není žádná náhoda, že právě její ministr školství si vezme jako poradce bývalého volebního lídra extremistické strany.
Není také náhoda, že se právě tato strana v některých svých okrajích slévá dohromady s temnou politickou břečkou, kterou reprezentují skupiny a lidé, které Tomáš Halík popsal trefně jako fašizující maloměšťáctví. K nim se stále více přibližuje politicky chátrající hlava státu, jehož nejbližším politickým spojencem ve vládní koalici je právě faktický šéf VV.
Bohužel se zdá, že česká společnost už sama o sobě nemá dost sil čelit mafianizaci státu a destrukci stranické politiky poté, co loňská „voličská revoluce“ tyto jevy paradoxně ještě posílila. Od úplného odmítnutí politiky jako strukturované formy společenského diskurzu, což často vede k nebezpečnému nárůstu extremismu, nás v současnosti chrání především Evropská unie, která nám určité civilizující „struktury“, jež nejsme schopni tvořit zevnitř, dodává „zvnějšku“.
I proto na ní výše zmíněné síly tak zuřivě útočí. A i proto ji ti, kterým jde u nás o demokracii, musí bránit.
Právo, 6.4.2011