Ředitel pražské pobočky největší americké soukromé vysoké školy University New York Jiří Pehe je typický intelektuál. Nic netvrdí s kategorickým důrazem, spíš klade otázky, provokuje názory, které se dnes nenosí na Hradě ani ve Strakovce, kde sídlí vláda. Svým studentům určitě netvrdí, že má recept ne léčbu nemocné společnosti. Po pravdě, sám pochybuje, že ho vůbec někdo zná. Nicméně věří, že hledat je třeba.
V Bruselu se scházejí státníci, aby zachránili euro, Wall Street je obležená pokojnými demonstranty, Římem se valilo dvě stě tisíc nespokojených lidí. Co se děje se světem?
Dochází ke stále většímu rozevírání nůžek mezi globalizovanou ekonomikou a politikou, která existuje převážně v národních rámcích a pružně se rozvíjející ekonomice nestačí.
Žijeme v nějakém iluzorní loutkohře, kdy si myslíme, že naši zemi spravuje demokraticky zvolená vláda a pravidla určuje parlament, zatímco ve skutečnosti je stanovují nadnárodní korporace, obří bankovní domy?
Neřekl bych, že pravidla určují, ale v té rovnici mají rozhodně nad politikou převahu. V systému, který bychom mohli nazvat pozdním kapitalismem, jsme v 70. a 80. letech žili v tzv. šťastném období, kdy země byly schopny své národní kapitalismy ukočírovat. Existovaly silné sociální státy, regulatorní rámce atd. To se po roce 1989 zhroutilo, také na základě washingtonského konsensu, tedy oficiálního ohlášení vítězství neoliberální doktríny. Od té doby národní politické reprezentace sice ve svých zemích něco dělají, ale v podstatě jsou v závěsu ekonomických globálních pohybů.
V čem se to projevuje?
Pokud dojde k otřesu na finančních trzích kdekoli ve světě, postihne nás to, ať chceme, nebo ne. Vidíme to v současnosti, kdy nám ministr financí oznámil, že ekonomika neporoste tak, jak předpokládal, což do značné míry souvisí s pohyby za našimi hranicemi. České bušení v prsa, že máme svoji měnu a kontrolujeme situaci je tudíž poněkud zpozdilé.
Další věc: V prostředí, které se jako tržní začalo formovat nedávno, hospodářství funguje zcela v závislosti na nadnárodních korporacích. Třeba u nás je většina ekonomiky určována montovnami, které patří těmto globálním kolosům, ať už to jsou automobilky, výrobci elektroniky.
Jenže když jsou velké banky před zhroucením kvůli nákupu řeckých dluhopisů, spekulacím, investicím do rizikových produktů, jdou s prosíkem za politiky, aby je zachránili. Kde je logika?
Vidím to ještě chmurněji. Velké bankovní domy mají národní reprezentace v hrsti. Mají obrovský vyděračský potenciál, když říkají: Pokud nám nepomůžete, zavřeme plno poboček, tisíce lidí přijde o práci a zhroutí-li se mateřská banka, národní finanční systém bude v troskách. Navíc v západních zemích jsou do značné míry zprivatizovány důchodové systémy. V době finanční krize 2008 bylo jasné, že nesmějí padnout velké penzijní fondy, protože ač jsou v soukromých rukách a nadělaly velkou paseku, stát si nemohl dovolit nechat je padnout. O penze by totiž přišly miliony lidí a došlo by k velkým sociálním otřesům. Provázanost soukromého a veřejného prostoru je tak obrovská, že státy při záchraně toho privátního vlastně nemají na vybranou.
Proč tedy vadila pomoc Řecku, ale sanace bank ne?
To je typický příklad, jak funguje neoliberální myšlení. Když se mluvilo o záchraně řeckého státu, vyrojilo se plno zasvěcených článků, že to je cesta do pekel. V okamžiku, kdy EU říká, že nalije 100 miliard eur do bank, které neuváženě investovaly, tak je to podle neoliberálů v pořádku. Ta logika je tedy poněkud perverzní, protože banky se chovaly neodpovědně, zrovna jako politické elity.
Copak politické elity, ale o postavení lidí i nastavení zákonů dnes rozhodují jacísi chlapíci ze soukromých ratingových agentur, kteří dávají palec nahoru či dolu. Přidávají áčka, v poslední době spíš ubírají, a státníci se z toho hroutí. Co jsou to zač?
Ratingové agentury jsou nástrojem globálního kapitálu. Jde o soukromé instituce, které finančním trhům říkají, komu je možné bez rizika půjčovat. Ukazují na země, které jsou důvěryhodné z hlediska možnosti splácet dluh. Celé je to vystaveno na předpokladu, že země se zadlužují a čím lepší budou mít rating, snadněji dosáhnou na půjčky. Mechanismus je založen na možnosti si půjčovat, ale pokud si státy půjčí moc, rating se jim sníží, splácení dluhu se o to víc prodraží a pak nejsou schopny dostát závazkům. Je to takový začarovaný kruh. Vliv soukromých ratingových agentur považuji za dost skandální. Pokud by hodnotily privátní banky a společnosti, nic proti tomu nemám. Evropská unie by si ale měla vytvořit veřejnoprávní agenturu, která by měla poskytovat objektivní hodnocení států.
KAPIALISMUS S LIDSKOU TVÁŘÍ JE MINULOSTÍ
Hnutí Okupujme Wall Street ukazuje, že mnoha lidem už došla trpělivost s všemocnými bankéři, makléři a finančními kouzelníky. Je to zárodek širšího sociálního hnutí občanské neposlušnosti?
V západních společnostech se něco radikálně mění. To současné hnutí dost připomíná vlnu druhé poloviny 60. let, která vyvrcholilo velkými nepokoji v roce 1968. Tehdy to nevedlo k žádným velkým reformám a spíš se potvrdilo heslo, Co kapitalismus nezabije, to ho posílí. Tehdejší systémy se daly humanizovat, přeměnit do podoby kapitalismu s lidskou tváří. K tomu došlo v podobě rozvoje sociálních států, například ve Skandinávii.
Zatímco dnes?
Situace je mnohem vážnější. Vyhovět požadavkům lidí na rovnoměrnější rozdělení bohatství a návrat správy věcí veřejných lidem je vzhledem ke globalizaci kapitálu těžké, neřku-li nemožné. Proto se obávám značné radikalizace. Současní demonstranti jsou zatím velmi umírnění, chovají se slušně, stanují, přednášejí své stížnosti. Nechápou, proč má v západním světě jedno procento populace držet 40 procent veškerého bohatství. A na druhé straně té škály jsou lidé, kteří nemohou sehnat práci, platit hypotéky, vypadávají ze společenského kontraktu, který udržoval společnost v klidu. Nelíbí se jim, že demokracie nefunguje jako vláda lidu, protože ačkoli občané ve volbách vyjádří nějakou vůli, společnost ji nerespektuje, rozvíjí se na základě diktátu peněz nekontrolovaných korporací.
Mají jejich požadavky šanci na odezvu?
Do značné míry ne. Právě proto, že globální kapitál není polapitelný v rámci národních států. I kdyby země, jako Francie, Amerika nebo Německo našly k nějakým zásadním krokům vůli, třeba by víc zdanily bohaté, kapitál se prostě přelije jinam.
Nepředpovídáte – jako mnozí filozofové a ekonomové – návrat k Marxovu učení? Nevyjdou ti podvedení lidé znovu do ulic, protože „nebudou mít kromě svých okovů co ztratit“?
Nemusí to být tak, že by se lidé oháněli Marxem, většina z nich ho asi nečetla, ba ani o něm neslyšela. Skutečností ale je, že části Marxova intelektuálního dědictví začínají velmi silně ožívat. Předpověděl základní vývojové trendy, globalizaci kapitalismu a jeho kanibalizační tendence. Když nemá kam expandovat, začne požírat sám sebe. To teď vidíme v přímém přenosu. otázka je, jestli politická elita najde sílu s tím něco udělat.
Měli by se evropští lídři pokusit o intenzivnější propojení ekonomik, daní i politické správy?
Myslím, že není jiné cesta než globalizace politiky, která by reagovala na to, co se děje v ekonomice. Opatření technického rázu jsou naprosto nedostačující. Každému, kdo o tom přemýšlí hlouběji, musí být jasné, že je nutné Evropu federalizovat, vytvořit politické nástroje, které jsou schopny zvládnout ekonomické procesy, tedy společné ministerstvo financí, ekonomickou nebo dokonce evropskou vládu. Není možné mít měnovou unii a nemít jednotnou fiskální politiku. Od začátku to věděli všichni, bohužel měnová unie se zavedla s tím, že další kroky budou následovat, ale ukazuje se, že to není tak lehké.
NÁRODNÍ HRDOST JE FAJN, ALE MUSÍ BÝT PŘIROZENÁ
Akcent na národní stát, který zdůrazňuje Václav Klaus je tedy z vašeho pohledu…
…ustrnutím v 19. století.
Čili je to mrtvý směr?
Nejen mrtvý, řekl bych reakcionářský. Na začátku naší transformace varoval slavný sociolog a politilog Ralph Dahrendorf, že po dvaceti letech přijde únava z institucionální modernizace a vynoří se proudy, které budou vyzývat k návratu k zářným hodnotám minulosti, tradicím, zdánlivé harmonii. To je druh filozoie, který se v lepších případech projevuje jako konzervativismus a v těch horších jako fašizující tendence, čehož jsme v Evropě dost častými svědky.
Kam řadíte českého prezidenta?
Václav Klaus není důsledný. Na jedné straně nadále hájí neviditelnou ruku trhu, která v globálním měřítku provádí neuvěřitelné věci a produkuje jednu krizi za druhou. Na druhé straně říká, že bychom měli renacionalizovat politiku a uzavřít se v národních státech. Nijak ale nevysvětluje, jak by si malá Česká republika poradila s globální ekonomikou. Vyhnali bychom odsud všechny nadnárodní společnosti? Nebo bychom jim nadiktovali, že se musejí chovat podle našich národních pravidel? Vezmeme-li v úvahu, že 80 procent české ekonomiky závisí na exportu do států EU, z toho 30 procent na Německu, tak o jaké národní suverenitě mluvíme? Přizpůsobit globální ekonomiku národním pravidlům by znamenalo změnit základní parametry a vydat se tak trochu cestou Severní Koreje. Podle mne nelze zkombinovat důraz na národní stát, národní hodnoty a národní zájmy s globalizovanou rukou trhu, jak si to představuje Václav Klaus a lidé kolem něj.
Přesto Klausovy názory nacházejí nadšené propagátory. Ministr školství Josef Dobeš například hodlá proměnit učební plány a vedle češtiny, cizího jazyka a matematiky zavést výchovu k národní hrdosti. Mělo by se v takovém předmětu za posledních dvacet let co učit?
To je typická ukázka sociálního inženýrství, nesouladu mezi realitou a ambicemi. Neřekl bych, že není na co být hrdý. Je ale spousta věcí, kde se o hrdosti mluvit nedá. Mám na mysli korupci, plýtvání veřejnými prostředky. Ministr školství nám podsouvá pěstování národní hrdosti navzdory tomu, že společnost není zdravá a ukazuje vysokou míru patologických jevů. Národní hrdost je fajn, ale musí vznikat organicky. Pokud je stát v pořádku, jsem hrdý jaksi přirozeně, aniž bych to měl ve školních osnovách. Každý Švýcar nebo Švéd se kdekoliv ve světě bude hrdě bušit v hruď, že je Švýcar nebo Švéd. Myslím, že mnoho mladých Čechů by mělo problém s hrdým vypínáním hrudi. Nejprve musíme společnost vyléčit a pokud pan ministr Dobeš chce někde začít, měl by se on a celá vláda zasadit, aby u nás byla menší míra korupce.
Protestní světové hnutí má kořeny v hlubokém pocitu nespravedlnosti. Nemá frustrace české společnosti kořeny hlavně v tom, že politici nás neustále vyzývají k utahování opasků, ale nijak nebrání tomu, aby se stále dokola objevovaly kauzy jako privatizace Škody Plzeň, Mostecké uhelné, luxusní dostavba Ústřední vojenské nemocnice, zdravotní knížky IZIP a další?
To je největší problém současné politické reprezentace. Ona přišla s jasným záměrem dát do pořádku veřejné finance, provést reformy, ale zároveň celé své úsilí podrývá tím, že nevěnuje pozornost patologickým jevům. Když se v roce 2010 po nástupu vlády konala demonstrace proti desetiprocentnímu seškrtání platů státních zaměstnanců, v týž den se otevíral 23kilometrový okruh pražské dálnice. Ukázalo se, že ve srovnání s Německem byl dvojnásobně drahý, 23 kilometrů stálo 30 miliard korun. Na platech státních zaměstnanců, kteří se dostali do svízelné situace, vláda ušetřila osm miliard. Tam vzniká pocit obrovské nespravedlnosti. Lidé by neměli problém utáhnout si opasky, kdyby věděli, že si je utahují všichni. V moderních západních společnostech, tedy nejen u nás, se ale rozmáhá povědomí, že spravedlnost se vytratila. Krizi z roku 2008 zaplatil průměrný daňový poplatník, spousta lidí v Americe třeba přišla o svoje bydlení i zaměstnání. O rok později vešlo ve známost, že nejbohatší procento Američanů zbohatlo o 550 milionů dolarů. To v lidech vzbuzuje nevoli, rozhořčení a v některých případech zuřivost. A nelze se jim divit. Totéž se začíná projevovat i u nás. Politik nemůže žádat tento druh obětí a zároveň nechat kvést korupci, rozkrádání a nakonec určitou část peněz od daňových poplatníků nalít zpět do soukromých subjektů, které tu krizi zavinily.