Německá kancléřka Angela
Merkelová konečně vyslovila to, na co politicky paralyzovaná a finanční krizí
zmítaná Evropská unie už dlouho čekala: EU potřebuje jak fiskální, tak
politickou unii. Zároveň připustila společné evropské dluhopisy, což bylo pro
Německo zatím nemyslitelné.
Eurobondy nebudou ovšem
přijaty dostatečně rychle na to, aby EU ušetřily dopadů nejnovější krize,
v níž se topí Španělsko a jeho zadlužený bankovní sektor. Jak
v případě Španělska, tak v případě Řecka, se tudíž ještě pojede
postaru, tedy s pomocí pumpování záchranných fondů do jejich ekonomik bez
jasného příslibu zlepšení, přičemž nelze vyloučit, že tyto krize přerostou do
panevropské „superkrize“, a že nejnovější německé ústupky i návrhy už k ničemu
nebudou, protože přijdou pět minut po dvanácté.
Necháme-li ale stranou pesimistické
scénáře, jako je rozpad eurozóny a s ním související nepředpověditelné
politické karamboly, je dobré, že se po několikaletém evropském tápání začíná
rozjasňovat.
Návrh Merkelové je přitom
možná překvapivou snahou o kompromis s Francií, která po prezidentských
volbách nabrala kurs doleva. Ta byla až dosud vlažná k myšlenkám politické
unie, ale její nový prezident, Francois Hollande, razantně požaduje společné
evropské dluhopisy.
Německo, které by
prostřednictvím společných dluhopisů přijalo největší břímě spojené
s financováním dluhové krize v EU, nyní tedy mění svoji pozici, ale
s podmínkou, že Brusel musí mít možnost skrze fiskální a politickou unii
kontrolovat rozpočty členských států a zároveň mít svůj vlastní rozpočet,
generovaný pravděpodobně přímo s pomocí celoevropských daní.
Přičteme-li k těmto
možným změnám nedávný návrh na vytvoření evropské bankovní unie, která by
vyústila do stejných pravidel pro evropské banky, jakož i do povinnosti bank
přispívat do společného záchranného fondu tak, aby jejich příští krize nemusely
být sanovány z veřejných rozpočtů, máme před sebou obrysy budoucí Evropy.
Tato rodící se vize bude
jistě mnohými kritizována, ale má jednu výhodu: končí období impotentního
přešlapování. Dohady euroskeptiků i zastánců další integrace o tom, kam EU
vlastně směřuje nebo by měla směřovat, nyní zřejmě nahradí konkrétní scénář,
s nímž se mohou politicky utkat.
I členské země EU se budou
muset rozhodnout, kam chtějí patřit. Merkelová koneckonců i proto řekla, že
jakkoliv mají možnost se připojit k této nové vizi všechny současné
členské země, na váhající už není možné čekat.
Čeští euroskeptici, zejména
z řad občanských demokratů, v poslední době zdůrazňovali, že dvourychlostní
EU není žádná tragédie, koneckonců v podobě zemí platících eurem a
zemí s vlastní měnou prý už existuje. Jenže dvourychlostní Evropa, kterou
má na mysli Merkelová, je zcela jiného řádu, což by české, k EU
momentálně většinově skeptické české veřejnosti nemělo uniknout.
Dvourychlostním modelem by byla
ještě stále EU, v níž by se většina zemí řídila nedávno přijatým fiskálním
paktem, a zbylé se tak říkajíc vezly za touto mateřskou lodí s tím, že by
si ponechaly alespoň zdání vlastní fiskální autonomie. EU v podobě
skutečné politické, fiskální a bankovní unie versus země, které se k tomuto
modelu odmítnou připojit, to už je model, v němž se vedlejší kolej od té
hlavní povážlivě vzdaluje, možná bez šance znovu se s ní kdy spojit.
To už není jen jakési
rozvolněné organizační aranžmá v rámci ještě pořád jedné Unie. To je nový
geopolitický model, s těžko domyslitelnými politickými i ekonomickými
důsledky pro země, které se odmítnou připojit.
Právo, 9.6.2012