Je dílem náhody, že
v symbolické rovině souboj o budoucí podobu české demokracie reprezentuje
stejné příjmení, ač se jedná o dva různé muže. Zatímco Miloš Zeman usiluje o
zvolení prezidentem, přičemž má slušné šance, Nejvyšší státní zástupce Pavel
Zeman bojuje o očistu české justice.
Pavel Zeman se přitom
potýká i s neblahým dědictvím toho, co právě Miloš Zeman pomohl stvořit
v s dobách opoziční smlouvy se svým do té doby hlavním rivalem Václavem
Klausem. Ne že by se Klaus nějak moc zatěžoval úvahami o správném fungování
justice a právního státu ještě před svým spojenectvím se Zemanem, jisté ale je,
že právě opoziční smlouva zabetonovala ve stání správě i justici jistý typ
praxe, která se v podobě zametání nepohodlných kauz a podkuřování mocným
udržela dodnes.
Pavel Zeman nedávno vyhrál
důležitou bitvu, když se mu ve spolupráci s ministrem Jiřím Pospíšilem
podařilo docílit v podobě rozsudku Nejvyššího správního soudu odvolání
Vrchního pražského zástupce Vlastimila Rampuly, jemuž se kvůli jeho pasivitě
při řešení velkých korupčních kauz přezdívá„vrchní zametač“. K Zemanovým úspěchům nepochybně patří
také dopadení bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha při přebírání
úplatku.
Jinými slovy: zdá se, že se
ledy justice, zabetonované politickými tlaky, které působí už od dob opoziční
smlouvy, pohnuly. Jisti si nemohou najednou být nejvyšší politici ani další
„velké ryby“ , a to jak nalevo, tak napravo od politického středu. I proto
z vládního tábora zní bolestný křik, když prst justice ukázal pár týdnů po
Rathovi i na místopředsedkyni Poslanecké sněmovny za TOP 09 Vlastu Parkanovou.
Jenže „svěží vítr“, který,
jak se zdá, představuje Pavel Zeman, je konfrontován s prozatím poměrně
úspěšným tažením Miloše Zemana v boji o prezidentský úřad. Ten chtě nechtě
reprezentuje „transformační éru“, která by, spolu s mnohými
postkomunistickými neduhy, jež se k ní váží,
mohla symbolicky skončit s odchodem Václava Klause z Hradu.
Pokud by na Hradě seděl
politik reprezentující nový étos, tedy nejen někdo méně osobně svázaný
s posledními dvěma dekádami, ale zároveň někdo s méně přezíravým
postojem ke korupci i justici, mohli bychom se snad ruku v ruce
s tím, co reprezentují noví lidé ve špičkách justice , jako je Pavel Zeman
(a doufejme že i Lenka Bradáčová) nebo předseda Nejvyššího správního soudu
Josef Baxa, postupně dočkat kýžené
očisty české demokracie.
Pokud ovšem Miloš Zeman
dojde ve svém tažení skutečně až na Hrad, bude to chtě nechtě pro možnou
katarzi v české společnosti krok zpět. Zeman má jistě i důležité zásluhy,
ale je to politik éry, za níž bychom měli zavřít dveře. Bude-li zvolen, je
otázkou, zda nejen „obrozující se“ justice, ale i společnost obecně nebudou
vidět takový vývoj jako signál, že „nové časy“ ještě tak docela nenastaly.
Právo, 21.6.2012