V ekonomizujícím jazyce,
který v posledních letech ovládl mediální a politický prostor
v západních demokraciích, se finanční „Trhy“ staly jakousi živou bytostí.
Neustále na něco reagují, přičemž se strachují, trpí, nebo jsou naopak něčím
radostně nabuzeny. Různé indexy na burzách v závislosti na pocitech této
superbystosti globálních rozměrů buď padají nebo stoupají.
Většina ekonomických
analytiků se už dávno proměnila v psychology, kteří nám jen objasňují
momentální duševní stav Trhů. Ty zase hodně dají především na soukromé
ratingové agentury, které coby jakýsi komplic Trhů radí, komu mají Trhy
půjčovat peníze, a za kolik, a komu už popřípadě nepůjčovat vůbec.
Samotné půjčování a
nepůjčování není přitom, jak by se mohlo zdát, výsledkem striktně racionálních
úvah na téma ekonomického zdraví případných dlužníků, ale je především důmyslným spekulativním
jednáním. I proto Trhům tolik vyhovuje současná situace v eurozóně, která
je ochotna ručit penězi evropských daňových poplatníků za dluhy členských států
i soukromých bank.
Jak nedávno trefně napsal v Norsku
žijící český politolog Lukáš Kraus, pro Trhy
„není nic jednoduššího, než
si vyhlédnout slabý kus sešněrovaný v eurokazajce, který se nemůže bránit, nemá
kam utéct, a na něj si vesele sázet, než padne uštván, a na ležícím si vyprat
prádlo bankovního sektoru a fakticky se tak dostat k penězům daňových
poplatníků. V centru a ECB na to spekulantům ještě půjčí levné peníze.”
Kraus píše, že slabý kus se pozná jednoduše, protože nemá
růstový výhled. Možná je ale ještě příliš optimistický. Rozhodnutí o tom, jaký
má která země růstový výhled, nebo zda se její zadlužení, či zadlužení jejího
soukromého bankovního sektoru, stalo už problémem, je totiž do značné míry
výsledkem spekulací.
Vezměme si příklad Řecka. Jeho státní zadlužení sice dosáhlo vysoké úrovně,
jeho růstové vyhlídky nejsou valné, jenže jak přesně došly Trhy, s pomocí
ratigových agentur k tomu, že právě Řecko je „slabý kus“ na odstřel,
zatímco například podobně zadlužené Japonsko či další země nikoliv?
Možná rozdíl spočívá v tom, že dostat právě Řecko nebo jakoukoliv
další členskou zemi eurozóny na pokraj bankrotu je pro Trhy vlastně skvělý
byznys, protože za jejich dluhy, k nimž nemalou mírou přispěly právě
spekulace Trhů, de facto ručí EU. Skutečný problém by nastal teprve
v okamžiku, kdy by se taková země odmítla podrobit finančnímu diktátu EU,
která její dluhy výměnou za fiskální disciplinu splácí de facto přímo Trhům, a
zbankrotovala by.
I proto byly Trhy, jak nám vysvětlili jejich psychoanalytici, velmi
nervózní z výsledků řeckých voleb, před kterými strana SYRIZA hrozila, že úsporný program
vypoví. Je sice jasné, že by případný
řecký bankrot zhoršil výrazně životní úroveň Řeků a ohrozil evropské
finanční instituce, jenže by zároveň byl obrovskou ztrátou pro spekulující
Trhy.
Údajné vítězství „rozumu“ v Řecku
v podobě vítězství stran, které jeho zadlužení způsobily
v prvé řadě, naopak znamená, že se Trhy mohou trochu uklidnit, protože jim
EU bude dál splácet řecké dluhy, jakkoliv je částečně pomohlo vytvořit právě
spekulativní jednání samotných Trhů.
Současné institucionální uspořádání EU je pro Trhy skvělé. Mohou vysávat
celé státní pokladny, což v kontextu EU znamená pokladny zemí, které jsou
ještě solventní. Kdyby byla EU skutečnou fiskální a politickou unií, se
společnými dluhopisy, byly by šance Trhů těžit ze spekulativních nájezdů na
členské země nebo celou EU mnohem menší.
Nemuseli bychom tím pádem také pořád dokola poslouchat výklady „analytiků“
o utrpení Trhů nad situací v té které zemi EU. Dokonce lze argumentovat,
že skutečně sjednocená EU by se rychle spojila s USA ke společné akci, která by
Trhům v podobě účinné regulace značně zúžila v globálním měřítku
prostor pro jejich emocionálně silně nevyrovnané chování.
Právo, 23.6.2012