Z úst vládních politiků jsme v poslední době
slyšeli, že Policie České republiky je prý zpolitizovaná. Pokud bychom věřili
tomu, jak údajnou „politizaci“ policie vykládají někteří politici
z vládního tábora, je vina zcela na straně policie. Když se policie zastal
její prezident Petr Lessy a vybídl v otevřeném dopise policisty, aby
nepodléhali tlakům mocných, Premiér Petr
Nečas ho obvinil z politického aktivismu přesahujícího prý únosné meze.
To jsou vážná obvinění, a proto neuškodí podívat se na
údajnou politizaci policie podrobněji. Za zamyšlení zejména stojí nejenom
otázka, zda je policie skutečně zpolitizovaná, ale také otázka, kdo policii
zpolitizoval, pokud skutečně zpolitizovaná je.
Vezměme to chronologicky. Když policie ve spolupráci se
stáním zastupitelstvím před dvěma měsíci dopadla přímo při přebírání údajného
úplatku středočeskéhého hejtmana za sociální demokracii Davida Ratha, bránil se
Rath následně při svém projevu v parlamentu slovy, že jeho kauza je zpolitizovaná.
Vládní politici tuto interpretaci
odmítli s tím, že k zatčení významného opozičního politika
rozhodně nedošlo na politickou objednávku z vládního tábora.
Mnoho politiků i komentátorů dokonce vnímalo zatčení Ratha
nikoliv jako jakousi politizaci policie ve službách vládní koalice, ale jako
kýžený posun policie směrem k její „depolitizaci“, tedy směrem
k posuzování korupce, v níž figurují vysoce postavení politici, na
základě poněkud zprofanovaného rčení „padni, komu padni“.
Na adresu policie totiž před Rathovým zatčením směřovala po
řadu let obvinění, že se korupční kauzy, v nichž jsou zapleteni politici,
bojí vyšetřovat. Pokud tomu tak bylo, mohli bychom skutečně připustit, že
policie zpolitizovaná byla, a že se z této politizace začala pod tlakem
veřejnosti, volající po boji s korupcí, vymaňovat, přičemž případ Rath byl
prvním velkým krokem v tomto směru.
Když ale policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání
bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové kvůli její roli v nákupu údajně
předražených letounů CASA, následovala série
událostí a výroků ze strany vládních politiků, které na úsilí policie
vyšetřovat korupci podle zásady „padni, komu padni“, vrhla stín pochybností.
Premiér Nečas prohlásil, že složení vlády nebude určovat
jakási parta plukovníků. Ministr financí Miroslav Kalousek spustil doslova
kanonádu obvinění na adresu policejního vyšetřovatele, který o vydání Parkanové
požádal, jakož i na adresu policie obecně. Občané se mohli ke svému překvapení dozvědět,
že policie, kterou si vládní politici v případě Rath nemohli vynachválit, prý
lže.
Kalousek mluvil také o tom, že policie jedná na politickou
objednávku, ale nijak nespecifikoval, kdože měl takovou objednávku zadat.
Občané se tak mohli jen dohadovat, zda naznačuje, že policie spolupracuje
s levicovou opozicí, koaličními partnery Kalouskovy TOP 09, či pracuje pro
Věci veřejné, které byly před časem vypuzeny z vlády a jejichž předseda a
bývalý ministr vnitra Radek John prosadil jmenování Lessyho do funkce
policejního prezidenta.
Policejní vyšetřovatel v kauze Parkanová i samotný Lessy
vzápětí obvinili Kalouska z toho, že jim v telefonátech vyhrožoval.
Svá tvrzení sice nebyli schopni doložit nahrávkami zmíněných telefonátů, ale dokonce
i komentátoři sympatizující s vládní koalicí uznali, že to možná není
úplně podstatné. Už jen Kalouskovy veřejně pronesené výroky na adresu policie
mohly jako zastrašování být označeny.
Opozice i bezpečnostní výbor Poslanecké sněmovny vyzvali
premiéra Nečase k odvolání Kalouska, ten to ovšem odmítl. Lessy na
politická obvinění, zejména ze strany Kalouska, reagoval již zmíněným otevřeným
dopisem svým podřízeným, policejní odbory začaly organizovat petici na jeho
obranu. ČSSD reagovala na neochotu premiéra proti Kalouskovi zasáhnout
vyvoláním hlasování o nedůvěře vládě.
Shrneme-li dosavadní události, lze tedy na otázku o údajné
politizaci policie odpovědět tak, že policie po dlouhá léta možná zpolitizovaná
byla, a to zejména proto, že levicové i pravicové vlády mohly poměrně snadno
vyměnit nejvyšší policejní funkcionáře. Policie tedy skutečně po mnoho let
korupční kauzy, v nichž figurovali vysoce postavení politici, buď
nevyšetřovala anebo je odkládala.
Byla to jakási politizace ve prospěch mocných, a to ze strachu, že politici mají dostatek
nástrojů vyšetřování nepříjemných korupčních kauz nejen zastavit, ale navíc i
odvolat policejní šéfy, kteří policejní objednávku ve stylu „zametat vše pod
koberec“ nepochopili. Policie navíc neměla dostatečnou podporu ani ze strany
státních zastupitelství, která byla zpolitizována podobným způsobem.
To se před časem změnilo, když se policejní prezident stal
na základě nové zákonné úpravy odvolatelným jen v případě, že by spáchal
trestný čin. Jmenováním Pavla Zemana do funkce Nejvyššího státního zástupce se
začaly měnit poměry i v systému státního zastupitelství. A cosi se změnilo
i v soudnictví, kdy soudy překvapivě uložily několik tvrdých trestů
politikům obviněným z korupce.
Tento proces bychom mohli interpretovat jako posun směrem
k jisté depolitizaci justice i policie. Jenže vysoce postavení politici
mají, jak se zdá, z tohoto vývoje strach, a vše, co se děje jak okolo
případu letadel CASA, tak v případě
odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který navzdory svým dřívějším
pochybením dal odpolitizování justice i policie zelenou, nasvědčuje tomu, že se
ze všech sil snaží vrátit ke starým poměrům.
Je samozřejmě možné, že vyšetřovatel v případu
Parkanová pochybil, jak tvrdí Kalousek, jenže by bylo jen těžké prokázat, že
žádost o vydání Parkanové je výsledkem jakési politické objednávky. Zřejmé
naopak je, že policii mohou vládní politici politizovat už tím, že o její
údajné politizaci vůbec mluví, a že
vznášejí na adresu policie obvinění, která jsou daleko za hranou demokratického
diskurzu.
V případě žádosti o vydání Parkanové mohli její
straničtí kolegové, včetně Kalouska, dozajista slušně a věcně argumentovat
proti jejímu vydání s tím, že pokud vydána bude, jsou přesvědčení, že
justiční orgány Parkanovou obvinění zprostí. Místo toho jsme se dočkali frontálního
útoku na policii jako celek, a to způsobem, který nelze interpretovat jinak,
než jako pokus zastrašit nejen policii, ale i justiční orgány, které budou dále
v případu rozhodovat.
Je-li nyní policie skutečně zpolitizovaná v neprospěch
vládní koalice, je vina plně na straně politiků. Policie neudělala nic jiného,
než že požádala na základě svého dosavadního vyšetřování o vydání Parkanové
k trestnímu stíhání, a následně se už jen bránila urážkám i obviněním ze
strany politiků.
Možná způsob, jakým byla zveřejněna obvinění o výhrůžných
telefonátech ze strany Kalouska, nebyl nejšťastnější, jenže v kontextu
dalších Kalouskových vyjádření i činů jen malá část veřejnosti o těchto
obviněních pochybuje. Stejně tak je ze strany policejního prezidenta zcela na
místě, když se veřejně, například formou otevřeného dopisu, zastane svých lidí,
které politici bez důkazů hrubě obviňují.
Jinými slovy, za vše, co se bude v konfliktu mezi
policí a vládními politiky dále dít, nesou primárně odpovědnost politici.
Politizace policie byla po mnoho let jejich dílo, stejně jako je jejich dílem
jejich současná snaha policii zastrašovat, tedy vlastně znovu politizovat poté,
co se začala pokoušet z politických tlaků vymanit.
ČRo 6, 18.7.2012