Současné rozbroje
v Občanské demokratické straně nejsou jen klopýtnutím. Jsou součástí
systémové krize, která může skončit úplným rozvratem strany.
Jakkoliv už léta lze slyšet
klišé, podle kterého se Václav Klaus v roce 1991 zasloužil o vznik první
velké pravicové strany u nás, ve skutečnosti Klaus nevytvořil skutečnou
pravicovou stranu. Ba dokonce ani stranu, která by byla skutečně „občanská“
nebo v pravém slova smyslu „demokratická“. Síla jeho osobnosti byla taková,
že vnikla Klausova strana, v níž
i „demokracie“ měla jen takovou roli, jakou jí dovolil Klaus.
Do roku 1997 byl vliv Klause
jakž takž vyvažován dalšími silnými osobnostmi, ale po „sarajevském atentátu“ a
následném odchodu většiny osobností se ODS přeměnila v sektu, jejíž
jedinou ideologií byl „klausismus“, jak to pěkně popsal Mirek Topolánek na kongresu v roce 2002, kdy Klause
nahradil v čele strany. „Klausismus“ byl a je zvláštní kombinací
monetarismu, národnického populismu a mocenského oportunismu, přičemž
momentální převaha té které ingredience v tomto koktejlu závisela vždy na
otci-zakladateli.
Už od svého vzniku byla ODS
pro mnoho polistopadových oportunistů především výtahem k moci. O
liberalismu, konzervatizmu či teoretických postulátech ekonomického neoliberalismu
neměla většina těchto lidí ani ponětí. Ostatně věděli, že v Klausově straně si
vystačí s „klausismem“.
Topolánek se mohl pokusit ODS
od Klause emancipovat, ale ve straně tak silně jejím zakladatelem poznamenané
to nebylo možné. Ani on, ani Nečas se ani nepokusili o možné ideové obrození ze
strachu, že otce-zakladatele rozčílí, čímž vyvolají vnitrostranickou válku
s jeho „pátou“ kolonou ve straně. Dokonce Klausovi pomohli na Hrad, ač
měli vědět, že v Klausových očích je „renegátem“ každý, kdo si dovolí
stanout čele „jeho“ strany a dělat vlastní politiku.
Dokud byl Klaus v čele,
silou své osobnosti určoval, kdo bude z politického vlivu ODS ekonomicky
profitovat. Po jeho odchodu byl ring volný. Bez jasné ideové výzbroje, která by
nahradila „klausismus“ a udělala z ODS moderní pravicovou stranu, se ODS
stala jen mocenským rejdištěm, které ovládli kmotři a šíbři všeho druhu,
z nichž někteří navíc vůči novým předákům takticky používali právě
spojenectví s Klausem.
Nicméně už za Klausova vedení
byla ODS těžce poznamenána tím, že byla v procesu transformace částečně
zprivatizována do rukou „mafiánského kapitalismu“. Ze všech jejích vlád
jen ta úplně první neskončila předčasně. Druhá Klausova vláda, Topolánkova,
jakož i Nečasova, byly rozvráceny vnitrostranickými boji, jejichž kořeny nebyly
ideové, ale utilitárně mocenské. Řečeno cynicky, ODS opakovaně doplácela na boj
o to, co se okolo ní od začátku točilo: prachy.
Nyní se už zdá být na obrodu
ODS pozdě. Boj, který v ní propukl, je bojem o teritorium, potažmo o
„prachy“. Vliv si dělí různé kmotrovské skupiny, takže je v podstatě
lhostejné, kdo bude předsedou strany. Snahy některých politiků zachránit stranu
s pomocí návratu Klause jsou naivní. Ani on už by nedokázal konsolidovat
stranu, která se stala nepřehledným bojištěm různých zákulisních skupin.
Právo, 3.11.2012