České antikomunistické pokrytectví

Jen máloco
ilustruje český demokratický deficit a nejrůznější historické komplexy lépe,
než jsou postoje ke komunistické straně. KSČ, 
jakož i  budoucí existenci
jakékoliv strany používající ve svém názvu slovo „komunistická“,  bylo možné, ba dokonce žádoucí,  zakázat po roce 1989 s odkazem na
kriminální praktiky KSČ a totalitní podstatu komunistické ideologie v její
bolševizované verzi, ale z různých důvodů se tak nestalo.

Místo toho
se „lustrovalo“, často s následky pro lidi, kteří se do seznamů StB dostali
omylem nebo pod nátlakem, přičemž nejvyšší pohlaváři KSČ si dál spokojeně
užívali jak nahromaděného majetku, tak důchodů 
a vil. V roce 1993 sice Poslanecká sněmovna přijala deklarativní
zákon, jímž byl komunistický režim prohlášen za zločinný, ale komunistická
strana existovala dál.

Nové
politické elity po roce 1989 se chtěly s existencí komunistické strany
vypořádat „politicky“, jenže se ukázalo, že to nebude tak snadné. Hlavní
příčinou přitom není přitažlivost komunistické ideologie nebo program KSČM, ale
slabost a excesy nových demokratických stran. Z KSČM se stala typická
„protestní“ strana, která vedle „nevyléčitelných“ komunistů sbírá především hlasy
lidí nespokojených s politikou polistopadového establishmentu.

Jak správně
připomněl Ondřej Slačálek, KSČM je dnes v podstatě stranou nacionalismu malého národa, sociálních jistot a
konzervativních hodnot.  Má jen máloco společného s revoluční
„internacionalistickou“ KSČ, která měla v zádech Sovětský svaz.

Od roku 1989
bylo učiněno několik pokusů KSČM zakázat, ale ministerstvo vnitra nikdy
neshledalo, že by činnost a program KSČM natolik ohrožovaly demokratický
pořádek, aby žádost o zákaz strany třeba jen postoupilo příslušným soudním
instancím. Nezbývá než tedy „demokraticky“ usoudit, že pokud jde o pravidla
demokratické hry, tak jak jsou u nás ústavně nastavena, KSČM je demokratická
politická strana, která má právo se účastnit politické soutěže.

Většina
odpůrců KSČM tento fakt sice (nerada) uznává, ale zároveň argumentuje, že KSČM
není „demokratická“ strana v pravém slova smyslu, a to přinejmenším proto,
že od ní nelze odpreparovat její historické dědictví. Za zločiny své
předchůdkyně se prý řádně neomluvila, jakkoliv komunističtí předáci opakují, že
tak strana už učinila několikrát.

Další tvrdí,
že komunisté sice oficiálně zastávají program, který se nesnaží o likvidaci
demokratického řádu, ale na jejich různých neformálních shromážděních takové
výzvy pravidelně zaznívají. Někteří význační komunisté zase glorifikují bývalé
komunistické předáky, nebo zlehčují zločiny spáchané KSČ.  Straně tedy prý nelze věřit, i kdyby se
tvářila jakkoliv demokraticky.

Jenže to
jsou v liberální demokracii, která je ze své podstaty založena na
pravidlech hry, tak trochu zástupné argumenty. Rozhodující je, že český stát
KSČM nezakázal jako nedemokratickou stranu, ba že ani nezakázal strany, které
mají v názvu slovo „komunistická“. A neméně důležité je, že se KSČM, která
není totéž co KSČ, nedopustila za posledních 23 let antidemokratických excesů.

Pokud jde o
popularitu KSČM, tu mají „na svědomí“ také především politici, kteří se
v kontrastu ke KSČM rádi označují za demokraty. Jinými slovy, KSČM je, jak
už bylo řečeno, poměrně populární především kvůli otřesné politice „demokratů“.
Lidé tuto stranu volí nikoliv kvůli jejím idejím a programu, ale především na
protest proti vládní politice i korupci a klientelismu velkých stran.

Je proto
nanejvýš pokrytecké, když po nedávném úspěchu KSČM v krajských volbách
vznikají různé antikomunistické iniciativy, které buď protestují proti přítomnosti
KSČM v krajských radách nebo proti jmenování toho kterého komunisty do té
které funkce.

Volební
úspěch KSČM je totiž především výsledkem nezájmu o volby ze strany
nekomunistických voličů, a ten je pro změnu výsledkem znechucení těchto voličů
z politiky „demokratických“ stran. Protesty proti úspěchu KSČM, jakkoliv
jsou vysvětlovány „morálním“ znechucením, tak přicházejí s „křížkem po funuse“,
protože se lze zeptat, kde byli titíž aktivisté před volbami a v době
voleb. Měli-li obavy, že komunisté mohou profitovat z nízké volební
účasti, měli svoji energii investovat do kampaně za účast nekomunistických
voličů ve volbách.

Zároveň tyto
protesty z pozic „morálního znechucení“ nad opětovným vzestupem strany
s temnou minulostí ohýbají pravidla demokratické hry. Pokud je KSČM
v právním a ústavním slova smyslu legitimní součástí našeho politického
systému, pak je poněkud licoměrné ji na jedné straně umožnit, aby se nejen právoplatně
účastnila voleb, v nichž kvůli selháním ostatních stran navíc výrazně
skóruje, ale na straně druhé ji s pomocí „morálních apelů“ zakazovat, aby
se podílela na moci, k čemuž dostala v demokratických volbách mandát.

Mnoho Čechů
svými současnými postoji říká, že vlastně nechtějí demokracii. Na jedné straně
odmítají podporovat (například tím, že nechodí volit) zavedené „demokratické“
strany kvůli znechucení z korupce a nekompetentní politiky, na straně
druhé odmítají respektovat výsledky voleb, v nichž uspějí komunisté.
Přitom se jen menšina české společnosti aktivně angažuje v rámci občanské
společnosti, aby se pokusila změnit poměry v té části politického spektra,
kterou považují sice za demokratickou, ale nevolí ji, protože jsou znechuceni
jejími praktikami.

Bohužel
na této schizofrenní frašce se podílejí i média. Zejména jejich pravicová
část, což je v České republice většina, se různými způsoby ráda pohoršuje
nad vzrůstajícím vlivem KSČM, a přímo či nepřímo „vychovává“ občany, kteří jsou
už prý zase laxní ke komunistickému nebezpečí. Stranou dost často zůstává  skutečnost, že současný úspěch komunistů je
v prvé řadě selháním ostatních stran, zejména těch vládních.

Vládu sice
tato média kritizují za to či ono, ale zároveň často tvrdí, že její politika je
nakonec ta jediná možná, i když by se mohla tu a tam modifikovat.  Jenže drtivá většina voličů si to například o
současné vládě nemyslí. Mnozí možná volí komunisty nejen ze znechucení
z politiky vlády či klientelských praktik v ČSSD, ale i znechucení
z pokrytectví a propagandistického zápalu části médií.

Stále více
lidí si navíc uvědomuje, že „morální“ panika z KSČM v této části
médii je navíc často jen účelovým pokusem oslabit pozici sociální demokracie,
která se komunistů prý dostatečně neštítí. Různé antikomunistické mobilizace
byly v minulosti podprahově zaměřeny právě proti ČSSD, nikoliv KSČM. Nejde
o tolik komunisty, jde o oslabení levice, a vlastně především té demokratické.

Zároveň
kritici KSČM v médiích, kromě morálního znechucení nad minulými praktikami
komunistů, nejsou nijak schopni doložit, čím je konkrétně dnešní KSČM nebezpečnější
pro demokracii, než byla třeba v Polsku vládní Liga polských rodin či
Sebeobrana, nebo Slovenská národní strana či Hnutí za demokratické Slovensko na
Slovensku. 

Přitom
odvaha velkých stran,  například strany Právo
a spravedlnost v Polsku nebo Směru na Slovensku „přibrat“ výše zmíněné
strany do vládní koalice, rychle vyjevila neslučitelnost jejich
anti-systémovosti s plným fungováním uvnitř demokratického establishmentu.
V prostředí často pokrytecké české morální paniky nad komunisty má ovšem málokdo
odvahu se zabývat tím, zda přesně stejný postup by i u nás by nevedl
k ústupu komunistů z výsluní. Na tom se totiž vyhřívají částečně i
proto, že více než dvacet let nenesou za nic odpovědnost.

Současná
vlna protestů proti té či oné roli KSČM po krajských volbách je pokrytecká také
proto, že, pokud známo, nikdo ze současných protestujících nepořádal demonstrace,
když KSČM například pomohla zvolit současnou hlavu státu, nebo když s ní v
minulosti dělaly malé a větší politické kšefty nejen ČSSD, ale i pravicové
strany.

Jinými
slovy, protesty proti KSČM jsou nejen opožděné, ale také měří dvojím metrem.
Liberální demokracie přitom stojí a padá s tím, že se vše poměřuje jasnými
pravidly.

Deník Referendum, 20.11.2012

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..