Vznik dvou nových
států rozdělením Československa na začátku roku 1993 se ve zpětném pohledu jeví
jako úspěšný projekt. Poněkud technokratický způsob rozdělení federálního
státu, který zvolili Václav Klaus a Vladimír Mečiar, se ukázal nakonec být jako
výhoda.
Ačkoliv mnozí
zastánci udržení společného státu volali po skutečně demokratické diskusi a
požadovali, aby rozdělení bylo schváleno, nebo odmítnuto, v referendu,
zkušenosti z bývalé Jugoslávie a dalších postkomunistických federací
naznačují, že nástroj zdánlivě tak demokratický, jako je referendum, může
v mladých demokraciích snadno probudit nekontrolovatelné emoce.
V Československu
nebylo navíc možné vypsat jen jedno, „federální“ referendum, protože Čechů bylo
dvakrát více než Slováků, a výsledky by tudíž objektivně neodrážely vůle obou
národů. Kdyby byla uspořádána referenda dvě–jedno v České republice a
jedno na Slovensku–musela by dopadnout shodně, aby neprobudila
nekontrolovatelné politické vášně. Pokud by totiž jedna republika řekla
rozdělení federace „ano“ a druhá „ne“, mohla vzniknout těžko řešitelná situace.
Rozdělení bylo na
místě i proto, že navzdory zakladatelům Československa v roce 1918,
nevznikl opravdu nikdy jeden „československý“ politický národ. Už během první
republiky se tato fikce rychle začala bortit. Během komunismu byla naopak idea
„Československa“ jako jednoho politického národa udržována centralizovanou
komunistickou mocí, přičemž ovšem existovaly různé asymetrie, jako třeba společná
federální komunistická strana, ale na republikové úrovni jen slovenská
komunistická strana.
Nastolení
demokratických poměrů po roce 1989 rychle ukázalo, že idea jednoho
„československého“ politického národa není úplně životaschopná. K její
větší životaschopnosti příliš nepřispívaly ani nezralé politické elity nové
demokracie. Řada českých politiků zastávala vůči Slovensku postoje staršího—a
tedy zkušenějšího a vyspělejšího—bratra známé už z první republiky, což
svým způsobem hrálo do karet nacionalistickým silám na Slovensku.
Navíc situaci
komplikovala skutečnost, že dvoučlenné federace, v nichž je jeden národ
menší, fungují s velkými potížemi i ve vyspělých demokraciích.
Československo ovšem vyspělou demokracií v roce 1992 nebylo, takže
asymetrická dvoučlenná federace spíše akcentovala rozdíly a vzájemné—skutečné i
domnělé—křivdy, než to, co bylo opravdu společné.
Důležitou roli také
hrála v rozpadu Československa aspirace obou národů připojit se
k Evropské unii. Jinými slovy, vnější prostředí bylo paradoxně pro rozpad
příznivé, protože zmizely vnější hrozby a oba národy věděly, že se zřejmě brzy
sejdou ve společné Evropské unii. Kdyby Československo v roce 1992 čelilo
výrazným vnějším hrozbám a vize společné budoucnosti v EU by neexistovala,
možná by politické reprezentace obou republik byly opatrnější, protože
geopoliticky by bylo výhodnější zůstat spolu.
Od procesu rozpadu
v roce 1992 také nelze zcela odpreparovat určité nereálné ambice, které
existovaly v obou republikách. Část české politické reprezentace byla
přesvědčena, že Češi na Slovensko ekonomicky doplácejí, zatímco část slovenské
politické reprezentace naznačovala, že Češi Slovensko jen využívají a některými
neuváženými rozhodnutími ekonomicky poškozují, a že kdyby Slovensko mělo
skutečně vlastní hospodářskou politiku, která by nebyla pod vlivem Prahy, ukázal
by se skutečný potenciál slovenského hospodářství.
Vedle výše zmíněných
obecných faktorů rozpad bezpochyby akcelerovaly výsledky voleb v červnu
1992. Ty vyprodukovaly dvě dosti odlišná politická spektra v České
republice a na Slovensku. Zatímco v Česku zvítězily pravicové strany,
které chtěly co nejrychleji pokračovat v tržních reformách, na Slovensku
zvítězily spíše levicově-populistické síly. V Praze ve vládě Václava Klause
převládl názor, že slovenská politická elita, jakož i nefunkční federace, by
české reformní úsilí jen zdržovaly.
Samotné rozdělení
bylo nakonec civilizované a–až na dělení části federálního majetku–nekomplikované.
Snad jen s výjimkou oddělení Norska od švédského království v roce
1905, by se v moderní Evropě těžko hledal příklad pokojnějšího rozdělení
společného státu. Tento „sametový“ rozchod nepochybně přispěl k tomu, že jak
na úrovni obyčejných lidí, tak na úrovni politické fungovaly vztahy mezi oběma
zeměmi i po rozdělení velmi dobře.
Česká republika i
Slovensko jsou dnes relativně úspěšné země, jakkoliv se zdá, že Slovensko
vytěžilo z rozdělení společného státu více.
Jakkoliv obě země
trpí typickými postkomunistickými neduhy, jako je vysoká míra korupce nebo
tendence politických elit zneužívat občas moc, Slovensko má 20 let po rozpadu
Československa méně problémů se svou identitou než Česko, a je celkově
dynamičtější. Jinými slovy: Slovensku prospělo, že rozpad Československa byl
pro něj, na rozdíl od Česka, pozitivní výzvou, protože mohlo poprvé
v demokratickém prostředí budovat svou státnost.
Identita Česka dodnes
je „tím, co zbylo z Československa“, a
Češi tak mají se svým státem problém. Geopolitická důležitost Čechů po
rozpadu klesla, Slováci naopak v tomto směru získali.
Češi dodnes utrácí
mnoho energie na potýkání se svou komplikovanou minulostí, v níž hledají
odpovědi na to, kdo vlastně jsou. Slováci mají ve své minulosti též kostlivce
ve skříni, ale dívají se mnohem více do budoucnosti.
Pro Slovensko bylo
také důležité, že jeho občanská společnost dokázala v roce 1998 vyhrát
bitvu s „mečiarismem“. Česká občanská společnost se ukázala v boji
s opoziční smlouvou v letech 1998-2002 jako slabší, což se projevuje
negativně dodnes.
Jinými slovy,
Slovensko si v roce 1998 prošlo tím, co Václav Havel nazýval „revolucí
proti postkomunismu“. Slovensko sice i dnes čelí řadě patologických jevů, které
stejně jako v Česku občas vyvolávají otazníky nad zdravím demokracie
v zemi, ale celkově se, i kvůli výše zmíněné aktivizaci občanské společnosti
proti mečiarismu, jeví jako země poněkud méně „postkomunistická“ než Česko. To
se projevuje i jejími dospělejšími postoji k Evropské unii.
V neposlední
řadě je důvodem relativní úspěšnosti Slovenska také jeho národnostní
rozmanitost. Soužití Slováků a maďarské menšiny není vždy harmonické, ale
Slováci na rozdíl od Česka neztratili „zrcadlo“, v němž se mohou kriticky
shlížet. Slovenská politika vyžaduje i kvůli této rozmanitosti větší výkony a
schopnost hledat složité kompromisy.
Zatímco Slováci se
dívají převážně do budoucnosti, nemalá část české politické reprezentace,
včetně prezidenta a jeho spojenců, se opájí „tradicemi“. Místo výkonů
směřujících k lepší budoucnosti Češi stále z novu bojují s přízraky
své minulosti, například opakovanými ztrátami vlastního státu a suverenity. I
rozpad Československa je tak pro ně dodnes mnohem větší trauma než pro Slováky,
jakkoliv trauma, které je nesrovnatelné s jinými traumaty, například tím
mnichovským nebo porážkou české protestantské šlechty Habsburky na Bíle hoře.
Pravda,Sk