Václav Klaus
během svého prezidentství mnohokrát zkoušel, kam až může zajít jak ve vztahu
k ústavě, tak ve vztahu
k veřejnosti. Ve vztahu k ústavě těžil Klaus z toho, že nejvyšší
zákon definuje řadu prezidentských pravomocí poněkud nejasně, a testoval tudíž
pravidelně, kolik si toho může dovolit vůči vládě v zahraniční politice,
kolik vůči premiérovi, například při odvolávání či neodvolávání ministrů, anebo
vůči justici, jejíž některá rozhodnutí prostě odmítl respektovat.
Ve vztahu
k veřejnosti pro změnu využíval skutečnosti, že prezidentský úřad se u nás
těší mimořádné úctě, takže lidé prezidentovi naslouchají a o jeho nejrůznějších
výrocích vážně přemýšlejí, ať už říká cokoliv. Toho Klaus využíval mistrně zejména
ve své kritice Evropské unie. Média sice často tvrdila, že Klaus je
v prosazování svých názorů a ovlivňování veřejnosti v této oblasti
úspěšný proto, že nemá kvalitní oponenturu mezi ostatními politiky a představiteli
proevpropských intelektuálních elit, jenže je možné argumentovat, že především zdatně
využíval mediální převahy, kterou prezident coby jakási nejvyšší autorita má.
Jak velkou
váhu prezidentský úřad u nás má, dosvědčuje i skutečnost, že když Klaus končil v prosinci
2002 ve stranické politice coby odcházející předseda Občanské demokratické
strany, pohybovala se jeho popularita pod 30 procenty. Hned po jeho zvolení
prezidentem se usadila nad 60 procenty, ačkoliv byl zvolen až ve třetím kole
třetí prezidentské volby, tedy na devátý pokus, navíc jen díky podpoře
některých komunistických zákonodárců.
Jinými slovy,
průzkumy prezidentské popularity odrážejí z velké části úctu
k majestátu prezidentského úřadu, a politik v úřadu prezidenta by se
musel dopustit skutečně mimořádných přešlapů, aby jeho popularita klesla pod 50
procent. Klausovým postavením v průzkumech popularity tak neotřásla
výrazně dokonce ani fraška, do níž se zvrhla volba prezidenta v roce 2008.
V průzkumech
popularity se mu podařilo propadnout pod 50 procent jen několikrát, a nakrátko,
například v dubnu 2012 během vládní krize. Jinak ovšem podpora pro něj
zůstávala stabilní, i navzdory jeho
nejrůznějším intelektuálním provokacím, například kritiky tzv.
„humanrightismu“, „environmentalismu“, „evropeismu“, nebo NGOismu, jakož i
útokům na tzv. soudcokracii. Výrazně mu neublížil dokonce ani mezinárodní
trapas, kdy během tiskové konference při své návštěvě v Chille zcizil
v přímém přenosu drahé plnící pero.
Možná i proto
Klaus začal před koncem svého prezidentství agresivně testovat, kam až může zajít.
Výrazně přitvrdil nejen ve své nacionalistické rétorice, odmítání Evropské
unie, či odsudcích svých kritiků, o nichž po tzv. chrastavském atentátu, během
něhož na něj střílel útočník plastovými kuličkami, mluvil jako o
rozeštvávačích, kteří prý ničí českou politiku. Pustil se také do otevřené
války s premiérem a předsedou strany, kterou sám kdysi založil, a stěžoval
si na přímou prezidentskou volbu s tím, že mezi kandidáty nevidí sobě
rovného.
Ještě
v prosinci 2011 mluvil o zesnulém prezidentovi Václavu Havlovi jako o
„velké osobnosti“, ale o rok později už otevřeně přizvukoval knize svého
spolupracovníka Petra Hájka, který Havla označil za „služebníka Satana“ a
představitele „lži a nenávisti“. Prestižní německý deník Die Welt označil Hájka
za „dvorního šaška“. Napsal tím nepřímo, co si myslí o politikovi, který se
rozplývá nad myšlenkovou hloubkou Hájkových nejapností, nicméně v české
kotlině ani to Klausovi výrazně neublížilo.
Když už se
zdálo, že Klaus dokončí svoje prezidentství, aniž by mu mohlo u většiny české veřejnosti
něco výrazně ublížit, udělal, dalo by se říci, osudovou chybu v podobě
vyhlášení rozsáhlé amnestie, v jejímž rámci bylo zastaveno trestní stíhání
řady tunelářů. Byl za to vystaven
nemilosrdné kritice médií i politiků, včetně řady svých dřívějších spojenců, přesto
ale odmítl uznat chybu. V emotivním televizním projevu dokonce
argumentoval, že jeho četní odpůrci jen hledali, a v podobě amnestie
nakonec našli, záminku, aby si mohli vyřídit účty především s ním. Veřejnost byla podle něj zmanipulována masivní mediální kampaní.
Václav Klaus zásadním
způsobem podcenil symboliku, kterou jeho amnestie v sobě nese. Je to totiž
především on, kdo nejlépe ztělesňuje příběh „budování státu“, jemuž tak či
onak v nejvyšších funkcích v posledních 23 letech předsedal. Vytváření
tržního hospodářství bylo doprovázeno četnými skandály, které Klaus odbýval
jako jakousi nezbytnou daň budování kapitalismu. Výrazně nekritizoval ani
rozsáhlou systémovou korupci, která se rozmohla v minulých letech.
Nemalá část
veřejnosti Klausovu interpretaci četných ekonomických přešlapů a tunelů coby
nezbytné daně transformačnímu procesu, zdá se, akceptovala. Amnestie, kterou
vyhlásil, nicméně tuto interpretaci zásadním způsobem narušila. Veřejnost se vzbouřila
nejen proti zjevné nespravedlnosti, která omilostněním řady tunelářů vznikla, ale
také, jak se zdá, většinově přijala názor jeho dřívějších kritiků, že Klaus je vlastně špičkou mocenské skupiny,
kterou svými reformami pomohl stvořit.
Že tedy jeho
amnestie měla zcela programově zabránit stíhání lidí, kteří se obohatili
s pomocí pochybných metod. Část veřejnosti ve světle amnestie tak odmítla interpretaci ekonomických zločinů
během Klausem zaštítěné transformace coby „nezbytné daně“ způsobené omyly, a je
nyní náchylná věřit, že celá řada tzv. transformačních omylů byla de facto
vymyšlena záměrně tak, aby se někteří lidé s pomocí části politické třídy,
v jejímž čele stál Klaus, nelegálně obohatili.
Pokles
prezidentovy popularity o polovinu, na pouhých 26 procent, ve srovnání
s obdobím těsně před amnestií, ukazuje, že Václav Klaus hrubě přecenil, co
vše mu je veřejnost ochotná tolerovat. Jeho pád v preferencích ovšem má
hlubší smysl, než jen okamžitou reakci veřejnosti na nepovedenou amnestii. Tak,
jak se Klausovy nejrůznější přešlapy během let kumulovaly, existovala reálná
možnost, že přijde jeden, který nejen neustojí, ale který také změní
interpretaci jeho politické minulosti.
Největším
problémem, kterému Klaus svým propadem v očích veřejnosti čelí, je tak
nikoliv jen jakýsi momentální trest za nezdařenou amnestii, ale skutečnost, že
svým činem spustil reinterpretaci svojí politické kariéry jako celku. V jiném
světle bude nyní mnoho lidí vnímat i jeho letitou kritiku Evropské unie,
přičemž mnozí dají zapravdu Klausovým kritikům, kteří tvrdili, že mu šlo mimo
jiné o zachování právního šera, tedy o odmítnutí těch evropských standardů, při
jejichž důsledném uplatňování by byla nemožná nejen řada ekonomických zločinů,
k nimž u nás došlo, ale nakonec i jeho amnestie.
Pro Klause,
který si pečlivě budoval svůj obraz v historii coby proti proudu jdoucího,
ale nakonec pravdu majícího politika, bude napříště velkým handicapem, že historici
už nikdy nebudou moci o jeho politické dráze psát a mluvit bez toho, že by
vzali v úvahu, čím tuto dráhu symbolicky i prakticky završil, a do jakého
světla to staví jeho dřívější politické aktivity. Jinými slovy, Václav Klaus,
tento skvělý hráč politického šachu, nakonec udělal tah, který vážně poškodí
jeho zápis v historii.
ČRo 6, 6.2.2013