Argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který
byl zvolen papežem římskokatolické církve a přijal jméno František, pro mnohé
katolíky jistě reprezentuje cosi jako revoluci. Je prvním papežem z
Latinské Ameriky, prvním papežem
z řádu Jezuitů. Některé zdroje též mylně uvádějí, že je prvním papežem ze
španělsky mluvící země.
Nicméně i tento populární omyl
dokládá, že „revolučnost“ nového papeže spatřují mnozí především v (geo)politické
symbolice. V Latinské Americe dnes žije největší počet katolíků na naší
planetě a důležitým tématem tohoto kontinentu je chudoba. Latinskoamerický papež,
jehož tématy jsou starost o chudé a sociální solidarita, je tedy
v symbolické rovině mužem na správném místě.
V symbolice navazuje
mnohem více na Jana Pavla II., který ztělesňoval pád komunismu, lidská práva a
překonání bipolárního světa, než na poněkud suchého, i když intelektuálně
zdatného Benedikta XVI. Ten se nyní zdá být jen dočasným kompromisem mezi dvěma
papeži, kteří reprezentují poněkud
dynamičtější tvář římskokatolické církve.
Pro ty z nás, kdo
k římským katolíkům nepatří, se ovšem bohužel i politická „revolučnost“ jak Jana Pavla II., tak
Františka I., může jevit jako poněkud nedostatečná. Hlavním problémem
římskokatolické církve v době modernity totiž není, z které země
pochází papež a co (geo)politicky symbolizuje, nýbrž silně patriarchální
charakter církve i její jisté zamrznutí ve středověkých rituálech a praktikách,
jako je třeba kněžský celibát.
Jako
jediný vysoký církevní hodnostář měl zatím odvahu se možnou souvislostí
celibátu a současné vlny pedofilních skandálů v církvi zabývat kardinál Schönborn, vídeňský
arcibiskup, který byl zmiňován i jako kandidát na příštího papeže. Teprve čas
ukáže, zda důležitější pro věrohodnost církve by nebyla například diskuse,
kterou se okolo celibátu a sexuálních skandálů snažil rozpoutat právě on, než zda
je papež z Latinské Ameriky.
Výraznou
slabinou římskokatolické církve v současném světě je také postavení žen
v její hierarchii. Schönborn
napsal, že je třeba zjistit, jak moc ovlivnila sexuální revoluce 60. let
dnešní životní styl. Máme-li najít odpověď, bude to podle něj od církve vyžadovat mimořádnou dávku
poctivosti a upřímnosti.
Když už je ale řeč o symbolice, lze namítnout, že když o hlavě církve
rozhoduje ve středověkém tajnosnubném rituálu konkláve 115 postarších mužů, kteří
i v ostatních oblastech církevního života mají hlavní slovo, „mimořádná
dávka poctivosti“ ve vztahu ke komplexním nárokům modernity, která usiluje o
nejrůznější druhy emancipace, se těžko hledá.
Je možná příznačné, že Latinská Amerika je na jedné straně kontinentem
s největším počtem římských katolíků, ale zároveň tam raketově roste počet různých evangelických
a protestantských církví, z nichž
většina je více otevřena nárokům modernity, včetně demokratického rozhodování, role žen a postojů k homosexuálům.
Takovou míru otevřenosti šestasedmdesátiletý František I. při vší úctě, zdá se,
nepředstavuje. Na skutečné změny v římskokatolické církvi si proto budeme
muset nejspíš ještě počkat.
Právo, 15.3.2013