Prezident
Miloš Zeman oslovil týden po své inauguraci sjezd České strany sociálně
demokratické s krátkým projevem, v němž mimo jiné řekl, že jako prezident České republiky je
povinen být nadstranický, ale jako občan Miloš Zeman si přeje vítězství
sociální demokracie v příštích volbách.
Zeman tak částečně navázal na prezidenta Václava Havla,
který také občas tvrdil, že může vyjadřovat svoje některé názory jen coby
„občan“. Opakem byl prezident Václav
Klaus, který se obvykle nijak nesnažil ostře odlišit svoje vlastní, často
kontroverzní názory od těch oficiálních,
prezidentských.
I Klaus samozřejmě jezdil na nejrůznější konference a
dával přednášky s tím, že vyjadřuje jen svoje vlastní názory, ale zároveň
velmi často v roli prezidenta vyslovoval názory, které byly v příkrém
rozporu například s pozicí vlády, ale které se přesto nijak nenamáhal
odlišit od těch oficiálních, vládních.
Svoje nejrůznější kritické názory na Evropskou unii nebo
na údajně zhoubné jevy, jako je „humanrightismus“, „NGOismus“, „environmentialismus“, či politická
korektnost a multikulturalismus, vysoloval často na fórech, kde vystupoval
nejenom jako Václav Klaus, ale jako prezident České republiky. Zatímco v České republice většina
politiků i pozorovatelů věděla, že Klaus v těchto záležitostech nemá žádný
mandát od vlády, a mluví tudíž sám za sebe, v zahraničí neměli úplně
jasno, které Klausovy názory reprezentují Českou republiku.
Osobní a prezidentské názory se volně mísily i na
oficiálních webových stránkách prezidenta Klause. Nebylo neobvyklé, že se
zahraniční novináři dotazovali českých kolegů, které z Klausových názorů vlastně
mají považovat za oficiální pozice České republiky a které za jeho osobní.
Mohlo by se zdát, že problém bylo možné vyřešit jednoduše
tak, jak to často činil právě Havel nebo, jak to udělal Zeman na sjezdu ČSSD.
Jenže tak jednoduché to bohužel není.
Je sice jasné, že například občan Zeman, který složí po
svém zvolení prezidentem prezidentskou přísahu, nepřestává být občanem, ale lze
argumentovat, že se prezidentským slibem vzdává řady soukromých rolí, které si
jako občan mohl užívat. A naopak: okamžikem, kdy se ujme prezidentského úřadu
získává celou řadu privilegií, které běžný občan nemá. K nim patří například
imunita, beztrestnost, výjimky z placení daní, nebo nárok ochranku a na
úřednický aparát placený státem.
Je tedy jasné, že prezident, který je zároveň v naše
ústavním systému vrchním velitelem ozbrojených sil, obyčejným občanem
v žádném případě není. Navíc v prezidentském slibu říká, že svůj úřad bude zastávat v
zájmu všeho lidu. Už tím přijímá jisté omezení, kterého se nelze jen tak zbavit
slovy, že se k dané otázce nevyjadřuje jako prezident, ale jako občan.
Prezident je prezidentem
nepřetržitě až do konce svého mandátu, a ačkoliv veřejnosti je kupříkladu
jasné, že prezident, který na úřad kandidoval z levicových pozic, si spíše
přeje vítězství sociální demokracie než například občanských demokratů, neměl
by se ve svých některých veřejných projevech snažit ze své role prezidenta
vystoupit a tvářit se, že je na okamžik „jen“ občanem.
Navíc lze argumentovat, že
ústavně neodpovědný český prezident, by měl téměř vždy vyjadřovat názory, které
jsou v souladu s oficiálními názory vlády. Jelikož to samozřejmě není
možné, protože i prezident má občanské právo na svoje politické preference,
bylo by mnohem lepší, kdyby si podobné výroky, jaké učinil Zeman na sjezdu ČSSD,
raději prostě nechal pro sebe.
Lze samozřejmě akceptovat, že
se prezident coby jakási druhá hlava výkonné moci, která je ústavně nadána
pravomocí jmenovat vládu, může vyjádřit kriticky k některým krokům vlády.
Ale i v takovém případě by bylo mnohem lepší, kdyby tak prezident důsledně
činil z ústavou vymezených pozic, a nepřecházel například do osobních
útoků, jejichž nevhodnost navíc maskuje tvrzením, že mluví sám za sebe, jako
občan.
Obecně samozřejmě nelze
prezidentovi upřít právo mít „vlastní“, tak říkajíc občanské názory, které
občas veřejně vyjádří. Důležité ale je, aby se tak dělo uměřeně, a aby
prezident dosti přesně rozlišoval, kdy může svými výroky porušovat onu část
svého slibu, v níž říká, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho
lidu.
Jelikož prezident jmenuje
vládu na základě výsledků vzešlých ze svobodných voleb, je docela jistě
problematické, když v množině „všeho lidu“ prezident tak jasně preferuje
jednu stranu a její voliče, jako to na sjezdu ČSSD učinil Zeman, ač jen jako
prý „občan“. České prezidentství se začne blížit standardům běžným ve vyspělých
parlamentních demokraciích teprve v okamžiku, kdy si čeští prezidenti
přestanou plést role občana a hlavy státu, anebo kdy tyto role přestanou
svévolně směšovat, jako to činil Václav Klaus.
Parlamentní magazín, duben 2013