Premiér a předseda Občanské
demokratické strany Petr Nečas publikoval v MF Dnes před pár dny rozsáhlý text nazvaný
„ODS nevisí na vlásku. Bude se prát“, v němž optimisticky argumentuje, že
i když se jeho stranu snaží vytěsnit z role hegemona na pravici jiné
subjekty, ODS si nemusí zoufat.
Má prý za sebou zásluhou své
vedoucí role ve dvou po sobě jdoucích pravicových vládách významné úspěchy:
zavedení rovné daně, snižování schodků veřejných financí, vytvoření adresného
sociálního systému, prosazení efektivnějšího systému nemocenské, zpružnění
pracovního trhu a udržování realistického přístup k evropským otázkám.
Pozorovatel méně odtržený od
reality než pan premiér, se ovšem neubrání otázkám. Jak mohly tak významné úspěchy zapříčinit strmý
pád ODS ve volebních preferencích? Proč si většina občanů myslí, že vládní reformy
zemi spíš ubližují, než pomáhají? Proč se Nečas nepochlubil dalšími významnými
„úspěchy“, jako jsou církevní restituce nebo zavedení druhého důchodového
pilíře? A proč stát, v jehož čele Nečas stojí,
je navzdory tak „úspěšným“ reformám prolezlý šlendriánem i korupcí a topí se v
„blbé náladě“?
Nečas si vysvětluje problémy ODS tak,
že strana je prý hromosvodem pro negativní pocity ve vleklé ekonomické krizi,
navíc lecčemus napomohla svým pocitem neomylnosti a samolibosti. Je prý
spojována i s „negativními“ věcmi, ale ona tuto „setrvačnost“ zlomí. Loučí se
s lidmi, kteří ji kompromitovali, je vidět i posun ve vyšetřování
korupčních kauz.
Možná neuškodí nabídnout několik
dalších vysvětlení. Za prvé ODS nekompromitují jen její kmotři a „podnikatelé“
na ní navázaní, ale celé její současné vedení, včetně Nečase samotného.
Z historie víme, že politici ve významných pozicích mají velmi malou míru
sebereflexe, ale i tak je zajímavé, že si Nečas zatím nevšiml, že na něj osobně
i na naprostou většinu dalších předáků strany začínají lidé reagovat se směsí
zloby a ironie, kterou kdysi častovali Milouše Jakeše.
Pokud se „ODS bude prát“ o
politickou rehabilitaci pod vedením těchto lidí, špatně to s ní dopadne.
Důležitější než sliby v její Agendě 2014, je pro většinu voličů
skutečnost, že vedení strany je zcela nevěrohodné.
Předseda ODS tvrdí, že každý
kromě české levice vidí, co se v Evropě děje a přizpůsobuje tomu svoji
politiku. Jenže stále více českých voličů si evidentně myslí, že tomu, co se
v Evropě i u nás doma opravdu děje, je nejméně schopná přizpůsobit svoji
politiku česká vládní pravice. Částečně z ideologické zaslepenosti,
z větší části proto, že její politiku určují zákulisní ekonomické zájmy.
Nečasův text ovšem končí
výtryskem optimismu: pravicový volič prý nezmizel, jen vyčkává. ODS má co
nabídnout a je „připravena poprat se o jeho důvěru“.
Jenže nová vlna antikomunistické
hysterie z dílny ODS, včetně dění v Ústavu pro studium totalitních
režimů, jen potvrzují, že to s „nabídkou“ ODS není tak horké, a Nečas to ví.
Možná by měl vzít v úvahu, že po minulých antikomunistických mobilizacích
a strašení „řeckou cestou“ před volbami v roce 2010 už je většina voličů
vůči strašení ODS dost imunní.
Bude třeba přijít se skutečnou
nabídkou: programovou i personální. A na to současná ODS nemá. I proto visí
její osud na vlásku.
Právo, 16.4.2013