Moderní liberální demokracie je ve vážném ohrožení ze
strany soukromých zájmů. Abychom si uvědomili, o jakou hrozbu jde, je třeba
připomenout, že demokracie vznikla před zhruba dvěma stoletími jako systém veřejné
moci, opírající se o existenci veřejného prostoru (a v něm existující
veřejnosti), v němž se prostřednictvím racionální veřejné debaty formuje
občanská společnost.
Počátky
Vznik liberální demokracie souvisel úzce se vznikem
dalších forem modernity: národních států, občanské společnosti, liberálního
konstitucionalismu, tržního hospodářství a médií. Všechny tyto projevy
modernity se ale v posledních desetiletích prudce mění.
Změnou, která ohrožuje demokracii nejvíce, je rozpojování
původně úzkého spojení trhu a politické demokracie. Raný kapitalismus byl
založen na množství menších a středně velkých podnikatelských aktivit, které
působily jako ohniska nezávislosti na politické moci. Podle některých teoretiků
byl trh v této podobě vlastně jednou z forem občanské společnosti.
Ta měla vůči politické moci nejen specifickou „kontrolní“
funkci. Z konglomerátu „soukromých“ aktivit, jakými bylo podnikání,
spolková činnost, charita, či obrana profesních či jiných skupinových zájmů,
vyrůstala dimenze, kterou lze popsat jako bytostně veřejnou. Právě toto
pozoruhodné přetavování sumy aktivit, které lze označit za soukromou činnost
jedinců a skupin, do podoby občanské společnosti, jenž je ve svém celku
představitelem „veřejnosti“, tkví jeden ze zázraků moderní demokracie.
Jedním rysem trhu v jeho raně moderní podobě bylo,
že se skládal z aktivit individuálních či skupinových vlastníků, kteří
byli identifikovatelní a osobně odpovědní za své úspěchy a neúspěchy. Působili
přitom převážně v rámci jednotlivých národních států i jejich jurisdikcí a
zákonů, jakkoliv už tehdy měl kapitál v sobě inherentně zabudovanou
tendenci expandovat před národní hranice. Jinými slovy: těžiště systému bylo
v konkrétních podnikatelích, kteří tvořili páteř občanské společnosti. A
navíc, nejenže malý a střední podnikatelský stav ještě stále tvořil páteř
podnikání, a tím i občanské společnosti, ale demokratický proces národních
států měl, zejména po druhé světové
válce, dostatek sil tento druh
kapitalismu v potřebné míře regulovat a vynucovat si jeho „humanizaci“
v podobě financování sociálního státu.
Dramatická změna
Zhruba od pádu bipolárního světa ovšem prudce akceleroval
proces globalizace kapitálu, který se už před tím postupně proměňoval. Změnila
se zejména jeho vlastnická struktura, když konkrétní „kapitalisté“ coby
identifikovatelní vlastníci a podnikatelé, loajální ke svým státům, byli
postupně nahrazováni neosobními formami vlastnictví.
Největší firmy se transformovaly v korporace
„vlastněné“ akcionáři, takže zmizela osobní odpovědnost „kapitalisty“ za
výsledky podnikání. Skutečná rozhodovací moc v těchto korporacích se
přesouvala postupně do rukou vrcholových manažerů. Po tzv. washingtonském
konsenzu, který naplno odstartoval éru volného obchodu a neoliberálních
praktik, začaly korporace podnikat vskutku globálně. Vznikl globální
kapitalismus nadnárodních korporací.
Tento druh kapitalismu ovšem není nezbytně podmínkou
existence demokracie tak, jako jí byl kapitalismus konkrétních vlastníků, kteří
tvořili páteř národní občanské společnosti. Naopak lze argumentovat, že se
s globálně fungujícími trhy, které neuznávají národní hranice a kterým
jsou regulační rámce národních států na obtíž, dostávají těžkopádné demokracie
uzavřené v národních státech do stále většího konfliktu.
Problém je o to větší, že se v posledních několika
desetiletích proměnily i ostatní výtvory modernity, které stály u kolébky
liberální demokracie. Týká se to zejména občanské společnosti, která byla
v době svého největšího rozkvětu založena na existenci fyzických forem sdružování:
od nejrůznějších spolků až po profesionální asociace a odbory. Nové komunikační
technologie a sociální sítě umožnily, aby se stále větší podíl občanských
aktivit přesunul do kyberprostoru.
Také on funguje stále globálněji, bez ohledu na zájmy
národních demokracií, ale navíc postrádá
stabilitu fyzických forem sdružování. „Virtuální“ občanská společnost má sice
velkou schopnost se rychle mobilizovat a vytvářet tlak na různé změny, ale
funguje, stejně jako mnoho dalších produktů éry globalizace, v podobě bublin,
které se objeví a zmizí, přičemž za sebou často zanechávají „nedokončenou
práci“.
Změnila se podstatně i média. Jejich ne nepodstatná část byla ve své
klasické podobě považována za formu nezávislého veřejného prostoru, a ve svých
lepších podobách přímo za hlas veřejnosti, za „hlídacího psa demokracie“. Jenže
globalizace a postupující privatizace veřejného prostoru přeměnila většinu
médií jen na formu podnikání, jež se nejen podbízí nejnižšímu společnému
jmenovateli v podobě „lidového vkusu“, který lze dobře zpeněžit, ale také
v mnoha ohledech srůstá s politikou a podnikatelskými zájmy.
Tři úrovně zprivatizování
Rozpojení globálního kapitalismu a národní demokracie
zatím vedlo především k rostoucí nadvládě peněz nad politikou. Globálně
fungující kapitál je mnohem „pružnější“ než v podstatě těžkopádná
demokratická politika. V éře, kdy ekonomická prosperita jednotlivých
států, a tím i politická úspěšnost jednotlivých stran i politiků, závisí do
velké míry na alokaci podnikatelských aktivit reprezentovaných globálním
kapitálem do jednotlivých zemí, má kapitál schopnost si stále více vynucovat na
národních politických reprezentacích to, co potřebuje.
Demokracie je v tomto procesu privatizována na třech
různých zásadních úrovních. První je privatizace politických stran
v podobě rostoucího vlivu kapitálu na jejich fungování. Druhou je
systémová korupce. A třetí je privatizace samotných států coby arén, které
dříve zaručovaly existenci veřejného prostoru, veřejných statků i veřejné
politiky.
Privatizace demokracie skrze privatizaci politických
stran je nejviditelnější. Strany se přitom v posledních desetiletích
dostávají do područí ekonomických zájmů, často globálních, nejrůznějšími
způsoby. Jedním je jejich rostoucí závislost na přílivu peněz potřebných pro
financování volebních kampaní a činnosti mezi volbami. Ačkoliv se různé země
pokoušejí přicházet s průhlednými modely financování politických stran,
v podstatě neexistuje skutečně účinný systém.
Zkušenosti s financováním politických stran
v České republice ukazují, že strany mohou získávat nelegální prostředky
nejen v podobě přímého uplácení, ale také formou služeb a protislužeb,
které se pak projevují například jako nejrůznější „slevy“ nebo podpora pro
projekty, které zdánlivě se stranickou činností přímo nesouvisí. Kontrolovat
tento druh nepřímého uplácení by mohla snad jen jakási auditorská instituce,
která by porovnávala, co strany deklarují jako svoje útraty s tím, co
skutečně utratily. To je ovšem téměř detektivní práce.
Specifikem nových demokracií, jako je ta česká, pak jsou
nepočetné členské základny, které umožňují nejrůznějším „podnikatelům“, často
s velmi neprůhledným zázemím, přímo privatizovat místní organizace stran
v podobě jednorázových náborů černých duší a dalších forem politického
„velrybářství“.
Odtud vede přímá cesta k druhé formě privatizace
demokracie, kterou je systémová korupce. Ta je přímo spojena s postupnou
přeměnou stran z institucí reprezentujících veřejné zájmy na obchodníky
s vlivem. Strany, jednotliví politici i vysocí státní úředníci fungují
v takovém systému jako zprostředkovatelé, kteří umožňují různým
ekonomickým skupinám, aby přednostně získávaly obvykle předražené státní
zakázky. Část takto získaných prostředků pak míří zpět do pokladen stran a
kapes jednotlivých politiků.
V České republice navíc fungoval řadu let systém,
v němž kvůli takzvaným akciím na doručitele nebylo možné identifikovat
vlastníky firem, které na státních zakázkách parazitovaly. Je tudíž možné, že řada takových firem je
přímo vlastněna politiky, což je vlastně nejpřímější forma privatizace
demokracie. Politik v takovém systému dělá zdánlivě demokratická
rozhodnutí ve prospěch firem, které přímo vlastní.
Zatímco ve dvou výše zmíněných formách privatizace
demokracie hrají důležitou roli i různé neprůhledné domácí ekonomické zájmy,
privatizace státu je spojena především s kapitálem globálním. Oslabené
národní demokracie jsou v posledních několika desetiletích ze strany
tohoto kapitálu a jeho neoliberálních teoretiků pod rostoucím tlakem
privatizovat nejrůznější dříve veřejné funkce státu pod záminkou, že co není
soukromé, je neefektivní a drahé.
Týká se to penzijních systémů, zdravotnictví, ale i
bezpečnosti. Nemáme přitom co do činění jen s privatizací těchto oblastí, ale
důležitou roli hraje i tzv. outsourcing. Například ve Spojených státech byla
pomocí této metody zprivatizována část armády a policie do rukou soukromých
bezpečnostních agentur. Podobné je to v oblasti vězeňství, nebo dokonce v
oblasti získávání citlivých informací.
Prorůstání státu a soukromé sféry má ovšem konkrétní
dopady, jak jsme viděli například během ekonomické krize v roce 2008.
Vlády jednotlivých národních států „ochotně“ zachraňovaly krachující soukromé
firmy, protože pod tlakem soukromého kapitálu a jeho lobbistů v předchozím
období nechaly vyrůst celý průmysl státem garantovaných či podporovaných
hypotéčních úvěrů. Státní garance existovaly i pro případy krachů bank.
Když některé západní země s pomocí obrovského
zadlužení pomohly z problémů krachujícím soukromým firmám, které prý byly
příliš velké na to, aby mohly padnout, staly se v následujícím období pod
záminkou nezbytných úspor samy terči obrovského tlaku soukromého sektoru na
další oklešťování veřejného sektoru. Některé se pak staly i s přispěním
ratingových agentur snadnou obětí finančních spekulací.
Méně viditelná forma privatizace států v podobě
úniků různých podnikatelských subjektů do tzv. daňových rájů pak přímo souvisí
s nepoměrem sil mezi ekonomickou a politickou globalizací. Odhaduje se, že
v daňových rájích se celkově nachází finanční sumy, které by stačily
k pokrytí rozpočtových deficitů většiny západních států. Jenže zatímco
finanční kapitál je schopen rychle a globálně přesunovat prostředky do těchto
„rájů“, národní demokracie nebyly zatím schopny vytvořit globální politické
instituce nebo alespoň mechanismy rozhodování, které by úniky do daňových rájů
znemožnily.
Tristní důsledky
Shrneme-li výše uvedené, moderní demokracie čelí hned
několika jevům, které její další fungování problematizují. Privatizace médií a
odumírání klasické občanské společnosti zmenšují to, co bylo dříve veřejným
prostorem. Kolonizace veřejného prostoru soukromými zájmy pak stále více
znemožňuje racionální veřejnou diskusi. Diskuse v kyberprostoru ji zatím
není schopná nahradit.
Jako nositelky veřejných zájmů už vesměs nefungují ani
politické strany, které byly též do značné míry zprivatizovány.
V rozvinutých demokraciích je tento proces pomalejší, protože strany mají
početné členské základny a vyrůstají z rozvinuté občanské společnosti.
V nových demokraciích, jako je ta česká, byly politické strany ovšem
vytvořeny víceméně shora. Navíc tím, že dohlížely na proces masivní
privatizace, byly hned v počátku své existence zprivatizovány do rukou
nových ekonomických elit, které vlastně až sama privatizace pomohla stvořit.
To, co bylo veřejné, se vytrácí i ze svého posledního
útočiště, kterým byl stát. Ten postupně odevzdává řadu svých funkcí údajně
efektivnímu soukromému sektoru, přičemž je pod stále větším tlakem šetřit i
v oblastech, které ještě zůstávají pod jeho kontrolou.
Toto vše, doprovázeno rostoucími rozdíly mezi bohatými a
chudnoucí střední třídou, už vedlo k rostoucímu rozčarování z demokratické
politiky. V celé řadě západních zemí se rodí populistická hnutí, která jsou
založena nikoliv na stranické opozici, ale na odmítnutí politiky. Klasické politické strany se nejsou schopny
tomuto procesu postavit i proto, že jsou součástí, nikoliv řešením problému.
Současná krize tak není jen krizí ekonomickou. Je krizí
liberální demokracie, potažmo krizí demokratického státu. Jednou reakcí na
tento vývoj je sílící nacionalistický proud v politice, který se domnívá,
že národní stát ještě stále má na to, aby získal zpět svoji suverenitu.
Bohužel, tento pokus vrátit politiku do národních hranic míří, zejména v Evropě, na falešný cíl, když tvrdí, že
důvodem oslabování národních států je umělý proces nadnárodní politické
integrace, který prý oslabuje národní demokracii a vynucuje si jakousi
„postdemokracii“. Ve skutečnosti je
hlavním důvodem oslabování národních
států a liberální demokracie globálně fungující „neviditelná ruka trhu“.
Globální trhy, zejména jejich finanční sektor, vyžadují,
aby národní státy, jejichž politické reprezentace se musejí potýkat
s konkrétní politickou realitou, sociálními problémy a volebními cykly,
fungovaly co nejvíce v souladu s jakýmsi chladným „rozumem“
nadnárodního účetnictví. Ratingové agentury a „risk management“ velkých bank
mohou poslat ke dnu celé státy, pokud se nejsou schopny těmto nárokům podřídit,
přičemž ale tento nadnárodní finanční sektor sám není limitován – s výjimkou
kritéria co nejrychlejšího zisku – téměř žádnými vnějšími nároky.
Trhy dokážou velmi účinně využít i institucionálních
slabin zárodků nadnárodních politických iniciativ, jako je Evropská unie. To,
že se Evropská unie nedokázala zatím přeměnit ve skutečnou politickou a
fiskální unii, která by byla mnohem účinnější hrází vůči nárokům globálních
trhů, než dokážou být národní státy, se nyní projevuje v podobě největší
krize Evropské unie od jejího vzniku.
Co v tomto kontextu zbývá z liberální
demokracie, má stále více jen povahu
iluze. Konají se volby, máme svobodu slova, ale jednotlivci a dokonce celé
„demokratické“ státy mají stále menší možnost cokoliv ovlivnit. Globální kapitalismus má ale bez demokratické
kontroly výrazně sebezničující tendence. I proto se zdá, že se nacházíme vskutku
v kritickém okamžiku dějin.
Revue Prostor, léto 2013