Budeme-li všudypřítomným
prizmatem trhu nahlížet i rozhodnutí Ústavního soudu, jímž potvrdil restituce
církevního majetku v celkové výši 134 miliard korun, pak se z církví u
nás stávají významné „firmy“. Zejména
církev římskokatolická se celkovým objemem majetku zařadí mezi nejbohatší
instituce v České republice. Otázkou je, zda to také pomůže náboženství.
Zatímco se
mnozí radují, že je učiněno zadost morálce, leckdo by mohl argumentovat, že
(znovu)získání tak obrovského majetku vystaví zejména římskokatolickou církev
nemalým svodům.
Status
církve ve společnosti je dnes mnohem menší, než byl v době po 2. světové
válce, kdy byl její majetek postupně konfiskován. Zatímco v roce 1930 se v
českých zemích ke katolické církvi hlásilo zhruba 8 miliónů lidí, a i
v době vrcholícího stalinismu v roce 1950 dokonce ještě téměř 7
miliónů, podle údajů z posledního sčítání lidu v roce 2011 to byl už jen
zhruba milión.
Jinými
slovy, náboženská organizace, jejíž společenský význam, počet věřících i kněží
jsou dnes podstatně menší, než v době nástupu komunistů k moci, dostane
zpět majetek, který kdysi sloužil mnohonásobně většímu provozu. Pravda, leccos
z tohoto majetku je dnes v bídném stavu, ale i tak bude jeho správa
pro dnes relativně malou církev velkou zkouškou. Není náhodou, že největší
náboženské revolty byly v historii spojeny právě s odporem proti
korupci v církvi a kupčení.
V ideálním
případě církev využije nabytého majetku ke zvýšení počtu věřících a rozšíření
své nabídky sociálních služeb, což by mohlo ulevit státu. Bohužel načasování a
způsob navrácení obrovského majetku morální kredit církve, který by potřebovala
zejména ke své „náboženské“ misi, spíše snižuje.
Příkrý kontrast
mezi tím, co za správné považuje většina veřejnosti, která je proti restitucím,
a co část politického spektra i justice,
byl symbolicky podtržen i tím, že se rozhodnutí Ústavního soudu předčítalo
v okamžicích, kdy v zemi stižené ekonomickou krizí o své často mizivé
majetky bojovaly s vodním živlem desetitisíce lidí.
Zatímco
vláda „vítězně“ oznamovala, že na opravy mnohamiliardových škod uvolní pár set
miliónů (a později přidala několik miliard, které ovšem na celkové škody jistě
nebudou stačit), ÚS „přiklepl“ církvím pěkných 134 miliard, z toho 59
miliard v podobě náhrad, které se budou v zadlužené zemi splácet, jak
jinak, na dluh.
Navíc, ačkoliv
restituce přicházejí v době, o níž někteří myslitelé mluví jako o „post-sekulární“
éře, nejen katolická církev, ale i tradiční protestantské církve ztrácejí v moderních
společnostech na významu. Mnoho lidí raději hledá víru mimo ně. Zejména
archaické rituály, konzervativní postoje, dominace mužů a celibát
v katolické církvi se míjejí s představivostí „internetové“ generace.
Nabytý
majetek tak stěží povede k většímu rozmachu náboženství v jeho
tradičních formách, spíše jen k posílení role církví v české politice,
ekonomice a v některých médiích. Ostatně veřejnoprávní média se už nějakou
dobu chovají tak, jako by se ke katolictví u nás nehlásila desetina, ale
naprostá většina společnosti.
Těžko říct,
zda jim jde o víru, nebo spíš o poněkud křečovité uspokojení politické
objednávky na vybudování jakési „nové“ národní identity okolo katolictví. Ať tak či onak, negativní pohled veřejnosti
na církevní restituce činí tyto snahy spíše kontraproduktivními.
Právo, 5.6.2013