Doznívající
povodně způsobily na jedné straně velké škody i tragédie, ale na straně druhé
ukázaly i cosi pozitivního. Po krátkou dobu najednou poměrně dobře fungoval
stát.
Přírodní
katastrofa spustila krizové mechanismy, takže nad politikou a politikařením
měli načas navrch profesionálové, kteří tvoří Integrovaný záchranný systém.
Ukazuje se, že rezervoár profesionality i obětavosti je u nás značný, když se
mu politika neplete příliš do cesty.
Povedou se
samozřejmě oprávněné diskuse o tom, zda ta či ona protipovodňová bariéra měla
být už postavena nebo měla být postavena jinak, či zda se měla voda
z přehrad upouštět dříve či později. Povedou se i obecnější diskuse o tom,
co způsobily necitlivé lidské zásahy do krajiny. Jisté ale je, že ve svém jádru
zafungoval záchranný systém dobře.
Znepokojivé
je, že takto profesionálně funguje systém složený z politiků, státní
správy, hasičů, policistů, zdravotníků a armády jen během krize. Nabízí se nepříjemný
závěr, že dennodenní demokratický provoz zatím příliš „neumíme“, zatímco na
fungování v krizovém režimu jsme i zásluhou národní historie docela
uzpůsobení.
Jenže
státy,v nichž se žije dobře, se poznají
nikoliv podle toho, jak zvládají občasnou krizi, v níž se společnost dokáže
vzepnout k mimořádným výkonům, ale podle toho, že jejich provoz je
profesionální i v takříkajíc v běžném životě.
Přitom i
polici, kteří se normálně nesmyslně
hašteří, a nejsou často tudíž schopni
hledat rozumná řešení i kompromisy, jako je třeba kvalitní zákon o státní
službě, jistě během povodní cítili, že mají-li za sebou profesionálně fungující
„systém“, funguje se o poznání lépe i jim. Navíc, což je v čase katastrofy
paradox, lepší je na čas i celková
atmosféra ve společnosti.
S profesionálně
fungujícím „systémem“ v zádech, vypadali najednou i dosavadní političtí
zoufalci z vládních kruhů po většinu času docela profesionálně. Je tedy
zřejmé, že nefunkční stát, s jehož pomocí se snaží v „normálních“ časech vládnout,
poškozuje i je samé, protože takový stát nejen přímo generuje různé kalamity,
jako byla loňská metylalkoholová aféra, kolaps dopravních registrů, či sKarty,
o korupci nemluvě, ale vyvolává vůči politikům ve společnosti nenávist.
Cynik by
samozřejmě řekl, že právě korupce je důvodem, proč naši politici nechtějí, aby
stát v běžném provozu fungoval alespoň částečně tak, jak funguje, když
vládu nad ním převezme Integrovaný záchranný systém. Přesto se vtírá otázka, zda se zkorumpovaným
politikům i podnikavcům, co je korumpují, v nefungujícím a zkorumpovaném
státě, v němž průměrný občan politiky pohrdá, skutečně žije tak dobře, že jim všechen ten
šlendrián za to stojí.
Pro kvalitu
života i fungování moderních společností, jak zajímavě upozorňuje ve své
poslední knize nazvané Politika nezájmu
Petr Drulák, je důležitá dimenze bratrství, kterou francouzští
osvícenci považovali za rovnocennou se svobodou a rovností. Jenže pocit pospolitosti a vzájemnosti se
vytrácí v západním světě obecně kvůli bezduchému technokratickému provozu
moderních společností, a u nás pak také konkrétně kvůli asociální, zbytečně
polarizované politice a nefungujícímu státu.
Když během
povodní najednou na čas funguje stát i pocit pospolitosti, cítíme se ve vlastní
zemi, i navzdory katastrofě, lépe. Politici by se nad tím měli zamyslet. Možná
není ke změně k lepšímu třeba až tak moc.
Právo, 8.6.2013