Na konferenci o evropské identitě, či spíš možná
nedostatku evropské identity Česka, kterou v Praze nedávno pořádala
Knihovna Václava Havla, zapochyboval konzervativní intelektuál Roman Joch o připravenosti
Evropské unie bránit svoje členy před vnějším nebezpečím. Jako příklad použil
hypotetický, nicméně vzhledem k neexistenci jednotné bezpečností politiky
Evropské unie věrohodný scénář, v němž Rusko obsadí Lotyšsko pod nějakou
záminkou, například obrany lidských práv ruskojazyčných Lotyšů. Evropská unie
by s tím prý jen těžko něco nadělala.
Namítl jsem, že příklad Lotyšska není úplně šťastný,
protože tato země je, stejně jako Česko, přeci také členem Severoatlantické aliance,
kterou vojensky zaštiťují Spojené státy a v níž platí bezpečnostní princip
„všichni za jednoho, jeden za všechny“.
Jochův příklad by možná byl platný v případě zemí, které jsou členy
Evropské unie, ale nejsou členy NATO, kupříkladu Finska nebo Švédska.
K mému překvapení ale několik dalších účastníků
konference z řad české intelektuální elity prohlásilo, že Lotyšsko by
neochránilo ani jeho členství v NATO. Opravdu si někdo myslí, že velké
evropské mocnosti a USA půjdou do války s Ruskem kvůli nějakému Lotyšsku?
Tento defétistický postoj dle mého soudu odhaluje
mnohem více o nás samých než o Spojených státech nebo o NATO. Zdá se, že ani
mnozí představitelé té části české intelektuální elity, která se považuje za
takříkajíc „proevropksou“, jejíž členové vládnou světovými jazyky a jezdí po
světě, příliš nevěří světu za našimi humny.
I spojenci, svázaní s námi mezinárodními
smlouvami, zdá se, jsou v českém myšlení chápáni jako ti, co nakonec
nejspíš selžou a nechají nás, popřípadě země svým významem nám podobné, na
holičkách. Odráží se zde traumatická historická zkušenost, v níž
Československo obětovala v roce 1938 Hitlerovi Francie navzdory svým
spojeneckým závazkům, nebo zkušenost, v níž samotní spojenci
komunistického Československa zemi okupovali v roce 1968.
Jenže defétistické postoje jsou často sebenaplňujícím
proroctvím. A fungují také jako svého druhu alibi pro vlastní pasivitu a
skepsi.
Není divu, že politická elita v zemi, v níž ani
část proevpropské intelektuální elity v podstatě nevěří světu za našimi
humny, praktikuje politiku, v níž se staví odmítavě k budování
společné evropské obrany na úrovni Evropské unie, a v níž se země vlastně
jen veze jako pasažér i v rámci NATO.
Postoje elit v zemích, jako jsou Nizozemsko a
Dánsko, které jsou srovnatelné svojí velikostí s Českou republikou, jsou
k možnostem společné obrany mnohem méně skeptické než u nás. O elitách
v zemích velkých ani nemluvě.
I intelektuální elity v těchto zemích vnímají
kriticky jistý úpadek Západu v poslední době. Ale zároveň berou schopnost
organizací, jejichž jsou jejich země členy, plnit případně své závazky, vážně.
Možná proto, že i v obecnější rovině se smlouvy v těchto zemích plní
a závazky respektují.
Navíc je zde i jistá úměra mezi tím, co do
spojenectví investujeme, a co od něj pak v čase nouze očekáváme. Češi
neinvestují příliš, a tedy ani příliš neočekávají.
Možná bychom ale neměli soudit jiné podle sebe a
ještě to vydávat za jakousi zdravou intelektuální skepsi nebo realismus. Navíc
se nabízí otázka, proč být kupříkladu členem NATO, myslíme-li si, že by
v krizi členské země, jakými jsou baltské státy nebo Česká republika,
zbaběle obětovalo.
ČRo Plus, 12.6.2013