Nelze tvrdit, že prezident Miloš Zeman jednal protiústavně, když jmenoval bez souhlasu parlamentní většiny takzvaně odbornickou vládu Jiřího Rusnoka. Ústava prezidentovi hledání takové většiny nepředepisuje, a ústavní zvyklosti, které by to snad vyžadovaly, považuje prezident, jak víme, za „idiotské“. S tím můžeme nesouhlasit, ale ani to není neústavní.
Nicméně skutečnost, že prezident jmenuje vládu bez předjednané většiny, a teprve později pro ni hledá podporu, sice neodporuje textu ústavy, ale problematizuje to, čemu se občas vznešeně říká „duch ústavy“. Není to řešení neústavní, ale je v jistém slova smyslu mimoústavní, protože jde proti tomu, co ústava parlamentní demokracie, ač to v ní není přímo napsáno, předpokládá.
Podle ústavy má vláda řadu povinností a rolí, přičemž jednou z nich je kontrolní funkce vůči prezidentovi podle článku 63. Ten výslovně zdůrazňuje, že vláda odpovídá za výkon těch pravomocí prezidenta, které jsou vyjmenovány v tomto článku.
Jsou to pravomoci známé jako kontrasignované. Aby byl jejich výkon ústavně platný, vyžadují spolupodpis premiéra nebo jím pověřeného člena vlády. Patří mezi ně například zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikování mezinárodních smluv, jmenování generálů a soudců, nebo právo udělovat amnestii. Pod tento článek také spadá ustanovení, že prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil.
Je tedy zřejmé, že když prezident jmenuje vládu podle svého gusta, bez ohledu na její podporu v Poslanecké sněmovně, tedy vlastně vládu prezidentskou, dělba moci mezi vládou a prezidentem, tak jak je popsaná v článku 63, je vážně narušena. Jinými slovy, je-li premiér de facto prezidentův člověk, který se primárně neopírá o nějakou většinu v Poslanecké sněmovně, těžko může on nebo vláda prezidenta kontrolovat.
Situace, kdy vládne krátkou dobu vláda bez podpory Sněmovny, samozřejmě čas od času nastávají i jiným způsobem, než jak je tomu v současném Zemanově scénáři. I vláda, pro níž má prezident předjednanou většinovou podporu, má měsíc na to, aby šla Sněmovnu žádat po svém jmenování o důvěru. Občas se také stane, že nově jmenovaná nebo naopak nějaká již déle sloužící vláda nedostane důvěru Sněmovny, a vládne pak v demisi.
Ne nadarmo se říká, že taková vláda by neměla dělat strategická rozhodnutí nebo závažné personální změny, což se u nás bohužel nyní děje. Méně se ale mluví o tom, že je problematické, když po boku s takovouto vládou, dělá rozhodnutí podle článku 63 prezident. Najmenovat si kupříkladu nejprve svoji vládu bez ohledu na politické strany a pak si touto vládou nechat posvětit svoje rozhodnutí o jmenování velvyslanců, jde dozajista proti tomu, co ústava předpokládá.
Miloš Zeman možná takové ohledy na ducha ústavy pokládá za idiotské, ale jiné ústavní instituce, které do toho mají co mluvit, například Ústavní soud, by k tomuto zjevnému porušování kontrolovatelnosti ústavně neodpovědného prezidenta mlčet neměly.
ČRo Plus, 31.8.2013