Jeden český
deník konstatoval, přímo v bombastickém titulku, že zatímco Petr Nečas měl
měsíc po volbách v roce 2010 už de facto personálně sestavenou vládu, Bohuslav
Sobotka má prázdný papír. Toto konstatování mělo být jakýmsi ironickým štulcem Sobotkovi,
který prý postupuje pomalu proto, že je pro něj těžké sestavit vládu,
v níž by vypadal jako vítěz.
Co deník,
shodou okolností patřící miliardáři a lídrovi hnutí ANO Andreji Babišovi,
zapomněl dodat, je, že jako vítěz potřebuje vypadat i Babiš. I proto se ANO
chová ve vyjednávání o poznání obezřetněji než Věci veřejné v roce 2010.
Véčkaři tehdy před volbami hájili spíše sociálně
zabarvený ekonomický program a svoji kampaň založili na boji s politickými
dinosaury, aby se pak překotně, během měsíce, stali spolu s politickými
dinosaury z řad ODS a TOP 09 ve vládě
hlasateli tvrdého neoliberalismu, který se vyžíval nejen v necitlivých
škrtech ale i v sociálním experimentování na občanech. Vláda byla i kvůli
této programové zradě VV od počátku nestabilní.
Babiš si
toho je jistě vědom, a i proto jeho vyjednavači pečlivě hledají programové
kompromisy. Pomalé tempo vyjednávání tak není zapříčiněno jen Sobotkovou
starostí, aby se jevil jako vítěz, ale především tím, že Babiš jen těžko může poslat
své hnutí do vlády, která by neuspěla.
Babiš je v kleštích.
Volební výsledky jsou prostě takové, že
stabilní vládu bez ANO nelze sestavit. Pokud
vláda kvůli neústupnosti či nějakému zjevnému politickému amatérismu ANO
sestavena nebude, mohou se jeho preference začít vypařovat stejně rychle, jako
v posledních dnech před volbami stoupaly.
Když vláda nakonec
vytvořena bude, nemůže si hnutí založené na kritice údajné neschopnosti
tradičních stran dovolit vládu neschopnou a zmítanou vnitřními konflikty. Taková
vláda by se vnitřně neuspořádanému novému hnutí vymstila stejně, jako se
vymstila véčkařům.
ČSSD i ANO
tak mají vzhledem ke svým volebním výsledkům silný společný zájem. Sobotka
v čele ČSSD–vzhledem k volební „nevýhře“ a následnému pokusu o
vnitrostranický převrat–potřebuje veřejnosti nabídnout stabilní a kompetentní vládu.
Babiš–odsouzený
k vládnutí překvapivým výsledkem voleb–zase potřebuje ukázat, že neumí jen kritizovat, jak je
všechno špatně, ale že skutečně může být v řízení státu stejně úspěšný, jako byl v řízení
podnikatelského impéria.
I lidovci
mají po třech letech mimo Sněmovnu silnější zájem být součástí úspěšné vlády,
než být v opozici. Musí se rehabilitovat na vládní úrovni, odkud se
v roce 2010 zřítili mimo Sněmovnu. Skončit ve stejných opozičních
řadách s Miroslavem Kalouskem, který k pádu KDU-ČSL značně přispěl,
aby pak založil TOP 09, nebo být jednou z příčin nemožnosti vládu vůbec
sestavit, by lidovce nejspíš opět, a možná už napořád, vyřadilo
z parlamentní politiky.
Ač se to tak
při vyjednáváních nemusí jevit, všichni tři potenciální koaliční partneři
prostě mají silný zájem vytvořit vládu, která uspěje. Pokud neuspějí, mohou všichni skončit ve stejné politické
bezvýznamnosti, v níž skončil Nečas, který se v roce 2010 při
rekordně rychlém sestavování vlády jevil
jako učiněný vítěz.
Právo, 30.11.2013