Jak (ne)vyhovět prezidentovi

Převést s pomocí novely
vysokoškolského zákona jmenování vysokoškolských profesorů z prezidenta na
předsedu Senátu se zdá být logické, jestliže prezident odmítá profesory dál
jmenovat. Jenže, co je logické, nemusí být zároveň čisté z hlediska vlády
zákona i ducha ústavy.

Není divu, že ohledně této zdánlivé
maličkosti vzplál při jednání vlády spor mezi ministrem bez portfeje Jiřím
Dienstbierem a ministrem školství Marcelem Chládkem. Dienstbier, který má ve
vládě na starosti legislativní činnost a lidská práva, žádal stažení novely
vysokoškolského zákona, protože se mu, spolu s rektory vysokých škol,
nelíbí, že by jmenování profesorů mělo přejít na předsedu Senátu jen proto, že
se prezident Miloš Zeman „zašprajcoval“.

Dienstbier na vládě svůj spor prohrál, ale
nelze ho ignorovat. V ústavní republice, která se řídí pravidly
parlamentní demokracie, by prostě nemělo být jen tak možné měnit zákony proto,
že jeden z ústavních činitelů, třeba i ten nejvyšší odmítá vykonávat
některou svoji pravomoc nebo povinnost.

Prezident, ač nemá z ústavy
legislativní iniciativu, de facto donutil vládu, aby předložila změnu zákona.
Tvrdí, že není žádný stroj na podpisy. Podobně svévolně si počínal, když
převedl svoji pravomoc udílet milosti na ministerstvo spravedlnosti.  O jeho svérázných postupech při jmenování
nové vlády, včetně natahování časových lhůt, už bylo leccos napsáno.

Řešením prezidentových „šprajců“ by
neměly být změny zákona tak, aby se prezidentovi v podstatě vyhovělo. Je
jako každý další ústavní činitel vázán při výkonu své funkce ústavou a zákony,
a pokud je nedodržuje, nebo si je vykládá po svém, měl by spor putovat
k Ústavnímu soudu.

Pokud by měl do sporu o výklad
prezidentových pravomocí nějak legislativně zasahovat parlament na žádost vlády,
mělo by to být v podobě komplexnější ústavní a na ni navazující zákonné
úpravy. Prezidentovy pravomoci by měly být precizovány tak, aby si je nemohl
vykládat podle svého.

Někteří experti namítají, že ani takové
zpřesnění prezidenta k ničemu nedonutí, protože ho nelze sankcionovat.
Jedinou reálnou sankcí je v tomto okamžiku ústavní žaloba pro porušení
ústavních povinnost nebo pro velezradu. Tu ale po zavedení přímé volby musejí
schválit ústavními většinami obě komory parlamentu, což je velmi složité.

Ústavní změna by tak měla na jedné
straně tuto možnost usnadnit (kupříkladu by mohla k podání žaloby
k Ústavnímu soudu stačit prostá většina Senátu, jako tomu bylo
v minulosti) a zároveň by úplně stačilo zavést jednoduchou obecnou
„sankci“. Ta by zněla tak, že pokud prezident z jakéhokoliv důvodu
nevyužije svých ústavních či zákonných pravomoci ve stanovené lhůtě, přejde
prostě tato pravomoc na jiného ústavního činitele.

 Řešení by to bylo elegantní i proto, že
by prezidenta přímo netrestalo. Dalo by mu na vybranou: buď ve stanovené lhůtě
využije ústavního či zákonného práva daného hlavě státu (a v této lhůtě mu
toto právo nemůže nikdo vzít), anebo přejde tato jeho pravomoc na někoho
jiného. Na případnou ústavní žalobu by tak zbyly jen skutečně závažné případy
prezidentových selhání.

Právo, 5.2.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..