V souvislosti s tím, že
Sněmovna tento týden volí dva kandidáty, které navrhne Senátu do rady Ústavu
pro studium totalitních režimů (ÚSTR), se rozjíždí další vlna politické i
komentátorské hysterie na pravici. Ta navazuje na další, právě končící trapné
kolo diskusí o lustračním zákoně, které jsme si museli vytrpět
v souvislosti s komunistickým návrhem lustrační zákon zrušit.
Není divu, chce se říct.
Zdecimované české pravici, která nedokázala voliče oslovit ani ideově, ani
svými vládními výkony, nezbývá už žádný jiný jednoduchý nástroj, jak se
legitimizovat alespoň v části veřejnosti.
Jenže tato část veřejnosti se
zmenšuje, protože antikomunismus pětadvacet let po pádu bývalého režimu už
nezabírá. A to nikoliv jen kvůli zapomínání, ale zejména proto, že byl pravicí
účelově zpolitizován a používán jako nástroj politické mobilizace, a posloužil
tak jako ideologické krytí pro pochybnou privatizaci, rozkrádání státu a
postupné srůstání hlavního proudu pravice s kmotrovskými strukturami.
Někteří komentátoři tvrdí, že
antikomunismus je na ústupu, protože veřejný prostor i některé instituce
ovládla intelektuální a politická levice. Ta se prý nyní pokouší kupříkladu o
puč v ÚSTR, aby znemožnila objektivní bádání o totalitní minulosti.
Ve skutečnosti je antikomunismus
na ústupu nejen proto, že je téměř čtvrt století provozován českou pravicí jako
politická fraška, ale také proto, že veřejný prostor je zahlcen mnohem
čerstvějšími zločineckými příběhy i postavami, které zplodil nikoliv
komunismus, ale český postkomunismus.
K diskusi o
(ne)zrušitelnosti lustračního zákona lze podotknout snad už jen to, že i těžké
vraždy se podle českého práva promlčují za 20 let.
V případě lustrací, což mělo
být původně „revoluční“ opatření, se naopak můžeme nadít toho, že se je jednou
česká pravice pokusí rozšířit ještě i na potomky pozitivně lustrovaných a
bývalých funkcionářů KSČ. Vždyť lidé, které StB kdysi kvůli jejich postavení
verbovala, jsou dnes v důchodovém věku nebo na jeho pokraji.
Už z tohoto boje za
„lustrace na věčné časy“ vyplývá, že vůbec nejde o údajnou společenskou či
politickou nebezpečnost pozitivně lustrovaných, ale jen o politické alibi jinak
ideově prázdné pravice. Na skutečnou společenskou a politickou nebezpečnost máme
dnes jiné machry. Ti mají ovšem lustráky bezvadně čisté.
Podle některých obhájců
nezrušitelnosti lustrací nemají prý lustrace už sice velký praktický význam,
ale mají význam symbolický. Ukazují, jak se demokratická společnost dívá jak na
bývalý režim, tak konkrétně na ty, kdo porušovali lidská práva.
Bohužel i tato symbolika se
většině společnosti jaksi ztrácí v mlze v situaci, kdy v přímém přenosu
vidí symboliku jinou, se současným politickým režimem přímo intimně spojenou:
kupříkladu pražského kmotra, který svým autem přejel a těžce zranil ženu, ale
kterého jaksi nelze dostat do vězení.
„Lidská práva“ práva šíbra
a miliardáře evidentně mají v současných poměrech vyšší hodnotu,
než lidská práva jeho oběti, nebo těch, na jejichž úkor přišel, bůhvíjak, ke svému pohádkovému bohatství. Je dost těžké
cítit za takových okolností morální paniku nad tím, že před více než čtvrtstoletím
musel jakýsi Babiš coby řadový pracovník v zahraničním obchodu udržovat
kontakty s StB.
Politická účelovost se tyčí i za
debatou o ÚSTR. Tato instituce byla od počátku odsouzena k nezdaru,
protože byla tehdy vládnoucí pravicí zkonstruována nikoliv „veřejnoprávně“, ale
čistě politicky. Začíná to už jménem instituce, kvůli kterému pak musel
parlament určit, které období české
historie je třeba považovat za „totalitní“. Jinými slovy, aby snad nebylo
mýlky, jak historii vykládat, politici se ještě před zřízením ústavu sami pro
jistotu stali historiky.
Tehdejší politická reprezentace také
měla možnost odstínit ústav od všemožných politických tlaků třeba tak, že by
kupříkladu taxativně vymezila, kterých dvacet významných společenských
institucí bude jmenovat svoje lidi do rady ústavu—bez ohledu na to, jaká je
právě politická konstelace. Jenže pravice měla tehdy většinu v Senátu,
který se zdál být pro levici nedobytný. Podlehla tedy pokušení ponechat Senátu
kontrolu nad složením rady ÚSTR. Dnes sklízí plody tohoto uvažování.
ÚSTR pak proslul nikoliv tím, že
objektivně zpracovává historii, ale tím, budeme-li parafrázovat Churchilla, že
generuje více vlastní (většinou skandální a trapné) historie, než kolik ji
dokáže sám strávit. Dosti smrdutým odpadem této vlastní krize identity, nikoliv
objektivními produkty svého bádání, pak bombarduje veřejný prostor.
Většina veřejnosti je
z lustrací i z ÚSTRu už jen unavená.
S údajným nástupem levice to nemá nic společného.
Společnost má prostě úplně jiné
problémy, než neustále řešit vnitřní problémy jakéhosi zpolitizovaného ústavu,
či se „vyrovnávat s minulostí“ v kontextu politicky naordinované
optiky, jako jsou lustrace, restituce, zákon o zločinnosti komunismu, či „lex“
ten či onen bývalý prezident.
Právo, 12.2.2014