Činy a vyjádření prezidenta Miloše
Zemana v otázce jmenování profesorů začínají mít nádech absurdnosti. Jak
známo, prezident před časem odmítl jmenovat profesorem Martina Putnu, což
vzápětí ospravedlnil osobními výhradami k Putnově občanskému aktivismu.
Strhla se mela, v níž se na Putnovu
stranu postavila řada rektorů a význačných osobností. Prezident nakonec
reagoval tak, že se jmenování profesorů vzdává, protože prý není stroj na
podpisy. Rusnokova vláda začala hledat způsob, jak tuto jeho zákonem
předepsanou agendu převést na jiného ústavního činitele.
Nový ministr školství Marcel Chládek zvažuje
takovou novelu vysokoškolského zákona, která by jmenování profesorů převedla na
předsedu Senátu. Mluvilo se i dalších ústavních činitelích. Celý proces ovšem
trvá příliš dlouho, tlak rektorů i obecně akademické obce na prezidenta rostl,
takže Zeman se nakonec po dlouhých měsících nečinnosti uvolil poslední várku
profesorů jmenovat s tím, že dekrety jim předá ministr školství.
Zároveň v rozhovoru s Chládkem
nabídl, že by si jmenování profesorů nakonec mohl ponechat, pokud dostane právo
vetovat ty, kteří by se podle něj profesory stát neměli. K tomu lze
přičinit několik kritických poznámek.
Z ústavního hlediska je
nepřípustné, aby prezident rozhodoval, které svoje zákonné nebo ústavní povinnosti
bude plnit. A bude-li je plnit, za jakých podmínek. Ústava prostě nedává
prezidentovi právo vybírat si pravomoci a povinnosti podle svého gusta.
Prezident dokonce nemá ani legislativní iniciativu, aby mohl navrhovat změny
zákonů.
Jmenování profesorů je navíc spíše než
„pravomoc“ ryze formální prezidentská povinnost, oficialita. Aby se někdo stal
profesorem, musí splnit řadu odborných a dalších kritérií, k jejichž
posouzení existuje složitý zákonem daný systém. Jmenování prezidentem je pojato
jako protokolární záležitost dodávající jmenovacímu aktu potřebnou vážnost,
nikoliv jako prezidentská pravomoc přezkoumávat jednotlivé kandidáty.
I proto je poslední Zemanova nabídka, že
si jmenování profesorů ponechá, ale jen za cenu, že se z ní stane pravomoc
rozhodovat o jednotlivých kandidátech, naprosto nepřijatelná.
Když už jsou parlamentní politici
natolik slabí, že nedokážou na prezidenta za jeho nečinnost při výkonu jedné
z jeho zákonných povinností podat ústavní žalobu, bude skutečně lepší,
když tuto část jeho agendy co nejrychleji převedou na jiného ústavního činitele.
V tomto kontextu se také jeví jako rozumné, že se koaliční strany dohodly,
že prezidentovi nedají žádnou roli ve jmenování a odvolávání nově zvažovaného
postu generálního ředitele státní správy.
Právo, 28.2.2014