Komunistická strana už není, co
bývala. Přesto je zajímavé sledovat, jak v řadách KSČM ožívají staré
instinkty pokaždé, když se domácí politika dotkne čehokoliv, na čem
komunistická propaganda bazírovala v minulém režimu.
Ještě zřetelněji pak tyto
instinkty vystupují na povrch, když dojde na nějakou mezinárodní krizi.
V takových případech si můžeme být jistí, že komunisté budou mluvit
stejným jazykem, a snášet stejné
argumenty, jako Kreml.
Pro leckoho může být tato
příchylnost českých komunistů k pozicím současného Kremlu matoucí. Vždyť
Vladimír Putin je představitelem režimu, který bychom mohli označit za jakousi
odnož neofašismu, v němž hraje prim etnický nacionalismus a tradiční ruský
imperialismus. Ani s ruskou komunistickou stranou se Putin nijak nemazlí, pokud
ho kritizuje.
Co tedy české či ruské
komunisty se současným Kremlem spojuje? Především je to v podstatě odpor k
Západu a jeho hodnotám. S tím pak souvisí celá řada dalších postojů, jako
je preferování vlády silné ruky na úkor parlamentarismu, který komunisté vždy
vnímali jako dekadentní a slabošský. Když už podle pravidel parlamentarismu
musí hrát, přizpůsobí se, a rádi pak mluví o vládě zákona, pravidlech hry a
mezinárodním právu. Nebo bouří proti zkaženostem liberální demokracie, jako je
korupce, způsobem, který navozuje dojem, že jim jde ze všeho nejvíc o očistu
tohoto systému.
Jakmile ale dojde na lámání
chleba, jako je například postoj k anexi Krymu putinovským Ruskem, nebo
v domácí politice postoj k sudetoněmecké otázce, popřípadě
k majetkovému vypořádání s církvemi, jde předstírání demokratických
postojů stranou. Ne že by k takovým tématům nemohla mít kterákoliv
politická strana kritické postoje, jde spíše o jazyk, a způsob argumentace,
které svoji nesmiřitelností i zabarvením připomínají předlistopadový režim.
KSČM tak svým způsobem hraje
užitečnou roli. Tím, že v krizových situacích převládnou ve straně její
antidemokratické a protizápadní instinkty,
jsou její stanoviska jakýmsi lakmusovým papírkem pro všechny demokraty.
Možná ještě zajímavější než to,
jakým způsobem reaguje KSČM v zásadních krizích, jako je ta současná na
Ukrajině, je ale skutečnost, že takové krize odhalují politiky
s bolševickou mentalitu i v jiných stranách. Mnohdy se, možná
nepřekvapivě, jedná o bývalé dlouholeté komunisty, kteří přešli kupříkladu
k sociální demokracii. Jinými slovy: není asi náhodu, že současné ruské
chování obhajují především ti významní představitelé ČSSD, kteří byli v minulosti
v KSČ.
Jakousi bolševickou mentalitou
je ovšem zasažena i krajní a nacionalistická pravice. I ona je v podstatě
protizápadní. Můžeme si tak být jistí, že
i lidé z okolí Václava Klause, jakož i sám bývalý prezident, budou
mluvit v krizi, jako je ta na Ukrajině, stejným jazykem jako Kreml.
Právě v těchto
krizích se vyjevují rozdíly mezi dvěma skupinami politiků i intelektuálů, kteří
jsou kritičtí k selháním současné západní civilizace. Jedni kritizují
korupci, sociální nerovnosti, či občasné obcházení mezinárodního práva, ale
západní civilizaci celkově brání. Druzí v podstatě preferují
autoritářství, které v posledních dvou stech letech bylo vždy popřením
skutečných hodnot Západu. U nás je identifikujeme o to snadněji, že
v mezinárodních krizích začnou mluvit stejně jako komunisti.
ČRo Plus, 2.4.2014