Ve světle posledního
vývoje na východní Ukrajině, před tím na Krymu, a ještě před tím kupříkladu v Jižní
Osetii v roce 2008, či v Československu v roce 1968, by se nezasvěceným
mohlo zdát, že v mezinárodním právu existuje jakási nepsaná klausule,
vztahující se pouze na mezinárodní chování Ruska. Mohli bychom ji nazvat
doktrínou „bratrské pomoci“.
Rusové ospravedlňují
zábor Krymu i vojenské manévry u hranic východní Ukrajiny nutností chránit
etnické Rusy a rusky mluvící menšiny kdekoliv. Je to pozměněná doktrína „omezené
suverenity“, kterou kdysi formuloval generální tajemník sovětské komunistické
strany Leonid Brežněv.
Podle ní, měl Kreml
právo vojensky zasáhnout všude tam, kde byl ohrožen socialismus. Pro invazi
v Československu se v jazyce sovětské, a pak i nově obnovené
neostalinské kliky v Československu, ujal výraz „bratrská pomoc“. Sovětské
tanky přijely údajně bratrsky pomoct československému lidu, který chtěly
zneužít kontrarevoluční živly.
Nic nevyjevuje
skutečnou povahu současného ruského režimu lépe než obnovená doktrína bratrské
pomoci. Rusové obsadili Krym coby údajný projev této bratrské pomoci krymským
Rusům. Oproti minulosti se nezměnil ani mechanismus. Psaly se zvací dopisy,
Moskva se jako by trochu ošívala, ale pak bratrskou pomoc nezištně nabídla.
I při vojenském zásahu
v Jižní Osetii zafungovala bratrská pomoc. Ruské tanky přijely ochránit
tento bývalý gruzínský region i na základě volání místních separatistů o pomoc.
Bratrská pomoc je samozřejmě
jen zástěrkou tradičního ruského imperialismu, který dominoval pod heslem
internacionalismu i komunistické éře v podobě Sovětského svazu a jeho
satelitů. Rusko vytvořilo už během budování carského impéria jednu
z nejrozlehlejších říší v dějinách lidstva. Řada neruských území byla
dobyta s pomocí bezohledných výbojů, takže bylo složité tyto državy
dlouhodobě hájit. Komunistický internacionalismus byl jedním způsobem, jak to
činit.
Když se pak na
okupovaných územích vytvořily kvůli migraci vládnoucích Rusů ruské menšiny,
bylo třeba bratrsky pomáhat jim, což dnes činí Moskva na Ukrajině. A odhodlána
je prý pomáhat i jinde.
Další formou bratrské
pomoci pak byla již zmíněná ochrana komunistických režimů v sovětských
satelitech, které v celé řadě zemí východní Evropy Moskva nezištně, ba
bratrsky, vytvořila po dobytí daných území ve 2. světové válce. Bratrské
pomoci z Moskvy neunikl ani Afghanistán v roce 1979.
Jedinečným rysem
bratrské pomoci, kterou Rusové opakovaně jiným zemím ve svém okolí poskytují,
je, že ruskou náklonností zaplavený národ často žádnou pomoc nechce. Anebo ji
chce jen proruská menšina, popřípadě hrstka proruských politiků. Ale na tom už
pak už evidentně nezáleží.
Dá se proto předpokládat, že v tragickém
případě ruského obsazení východní Ukrajiny nebo i Ukrajiny celé budeme po léta
slyšet hlasy opěvující ruskou bratrskou pomoc, která Ukrajince ochránila před
zlovolnými záměry Západu. Nejhorší je, že tomuto bratrskému misionářství
skutečně věří nejen většina Rusů, ale že se z bratrské pomoci Rusů
Československu evidentně nikdy nepoučila ani část našich spoluobčanů.
ČRo Plus, 16.4.2014