Návštěva
nového slovenského prezidenta Andreje Kisky v Praze a jeho setkání
s českým protějškem Milošem Zemanem vybízí ke srovnáním současných poměrů
na Slovensku a v České republice.
Lze začít
tím, že Kiska coby bývalý úspěšný podnikatel, který z byznysu odešel a
angažoval se v občanské společnosti, aby se nakonec stal úspěšným
kandidátem na prezidenta, reprezentuje étos, který bychom mohli nazvat
post-postkomunistický. Zvolením Kisky Slovensko ukázalo, že se z různých
důvodů dostalo dál než Česká republika na své cestě z postkomunismu
k normálním demokratickým poměrům.
Do jisté
míry za to—možná paradoxně—vděčí autoritářskému Vladimíru Mečiarovi, proti
kterému se vzbouřila slovenská občanská společnost v roce 1998. Mečiar byl
symbolem nejhorších excesů postkomunismu. Jeho porážka reprezentovala to, co
kdysi zmínil napůl žertovně Václav Havel,
když mluvil o tom, že bývalé komunistické země, chtějí-li se stát normálními
demokraciemi, v zásadě potřebují
dvě revoluce: proti komunismu a později proti postkomunismu.
V České
republice jsme si podobnou revoltou neprošli. Vůdčí postavy českého politického
postkomunismu—Václav Klaus a Miloš Zeman—ustály revolty občanské společnosti
v podobě Impulsu 99 a iniciativy Děkujeme, odejděte! Dovládly v poklidu ve společném
přátelském objetí nazvaném „opoziční smlouva“, aby se později oba stali
prezidenty.
Zejména zvolení
Zemana bylo cosi jako postkomunistický „revival“. Politický matador
z ranné fáze postkomunismu byl vynesen na Hrad voliči, kterým se evidentně
stýskalo po starých časech více,než jim záleželo na tom, aby se Česká republika
posunula za éru postkomunismu.
I Slovensko
dnes trpí celou řadou neduhů, které známe z českého prostředí. Ale
v Kiskovi, navzdory jeho politické nezkušenosti, má současná slovenská
vláda Roberta Fica v symbolické i praktické rovině kvalitnějšího oponenta,
než má ta česká v Zemanovi. Zatímco Kiskovy střety s vládou jsou
vedeny takříkajíc programově, Zemanovy vztahy s českou vládou jsou plné
osobních motivů a historické zátěže.
Zemanovo
prezidentství je neseno étosem, který bychom mohli s jistou mírou
generalizace popsat slovy „se mnou už bylo lépe“, v čemž se ukrývá jakýsi
nostalgický pohled na ranou éru postkomunismu, v níž byl Zeman, stejně
jako dnes, obklopen lidmi s komunistickou minulostí. Symbolem této
nostalgie a podivných osobních vazeb byla Strana práv občanů-zemanovci, kterou
založil, a která—naštěstí pro většinu českých občanů—politicky zkrachovala.
I Kiska se
obklopil lidmi, kteří mají nějakou politickou minulost. Ne náhodou jsou ale mezi
nimi lidé, kteří hráli důležitou roli ve slovenské revoltě proti Mečiarovi,
potažmo postkomunismu. Postavou v tomto směru nejvíce symbolickou je
zahraničně-politický poradce Kisky Martin Bútora, který je znám jako rozhodný
atlantista. Byl poradcem prezidenta Havla, velvyslancem ve Spojených státech,
prezidentským kandidátem, poradcem generálního tajemníka NATO.
Co Kiska
přinese na domácí politické scéně, bude hodně záviset na jeho schopnostech
spolupracovat s vládou. V zahraniční politice je, stejně jako český
prezident, ústavně silnější. Budeme-li tedy právě ji brát jako měřítko pro srovnání
situace u nás a na Slovensku, vidíme, že se Kiska staví už na začátku svého
prezidentství mnohem jasněji než jeho český protějšek k situaci na
Ukrajině, spolupráci v rámci Visegrádského uskupení, a slovenským závazkům
vůči Evropské unii i NATO.
Požaduje
kupříkladu, aby celá Unie mluvila v krizích, jako je ta ukrajinská, jedním
hlasem. Kdyby z jeho návštěvy u nás vzešlo jen to, že s ním jeho
český protějšek v tomto směru najde společný hlas, nebyla by to návštěva
bezvýznamná.
ČRo Plus, 10.7.2014