Když se
prezident Miloš Zeman vloni po pádu vlády Petra Nečase rozhodl ignorovat
tvrzení tehdejší vládní koalice, že má nadále potřebnou většinu k vytvoření nové
vlády, a raději jmenoval svou vládu údajných odborníků, pravicové strany Zemana
obvinily z útoku na parlamentní demokracii. Prezident byl nařčen z ohýbání
ústavy a snah plíživě zavést (polo)prezidentský systém.
Námitky
pravicových stran, k nimž se v obecné rovině připojila i sociální demokracie, byly
z větší části oprávněné. Prezident si usurpoval roli, která mu v naší parlamentní
demokracii nepatří, což pak ještě akcentoval neúměrným natahováním ústavních
lhůt při sestavování vlády.
Mýlil by se
ale ten, kdo by si myslel, že loňský souboj jasně ukázal, že zatímco politické
strany bojují za demokracii, prezident ji zpochybňuje. Zeman zpochybnil pouze u
nás zavedenou formu demokratické
vlády a některé ústavní zvyklosti.
O rok později
se u nás znovu bojuje o chápání demokracie a tentokrát je to Zeman, kdo rezolutněji
než straničtí politici brání liberální
demokracii, když kritizuje okleštění služebního zákona, k němuž došlo na
základě kompromisu mezi vládním táborem a opozicí.
Liberální
demokracie je širší pojem než demokracie parlamentní, protože to není jen jedna
z forem demokratického vládnutí ale politický
režim. Má přitom dvě tváře.
Ta
procedurální znamená, že se s pomocí svobodných voleb realizuje vláda
lidu—obvykle v podobě nějaké z voleb vzniklé politické většiny. Druhá tvář–liberálně
konstitucionální—znamená, že existují pevná pravidla hry „nad lidem“, a tedy i
nad politikou, která chrání nezávislost celé řady institucí, jakož i práva
menšin a jednotlivců, proti případné
tyranii momentální politické většiny.
Ukazuje se,
že mnozí z našich loňských vášnivých zastánců parlamentní demokracie jsou ve
skutečnosti zastánci partokracie—tedy
nadvlády politiky, reprezentované stranami, nad pravidly hry.
Když se nyní
naskytne příležitost, abychom po deseti letech sabotování služebního zákona
konečně odstínili státní správu od politických tlaků, jinak nebudou evropské
peníze, vypukne poprask. Legislativci a strany, které se rozhodly EU vyhovět s
pomocí zákona, který nijak nevybočuje z liberálně demokratické praxe běžné
v řadě členských zemí, chtějí prý stvořit úřednickou šlechtu, která bude
vládnout politice a možná zničí demokracii!
Pravda by to
byla, pokud by demokracie měla být pouhou partokracií, v níž má státní správa primárně
sloužit stranám k rozdělování politických lén a prebend bez ohledu na to, že to
působí nemalou korupci. Nesmysl je to v případě, že ctíme základní pravidla
liberální demokracie.
Zeman v
minulosti strany leckdy iritoval, když účelově stavěl odborníky nad politiku.
Ale v současném sporu o podobu služebního zákona stojí na správné straně.
Jeho chápání
demokracie je o poznání komplexnější, než jsou představy našich stranických
bosů, protože respektuje obě tváře demokracie, tedy nejen tu procedurální. Pokud
bude legislativní zmetek, který se rodí na základě prý historického kompromisu
vlády a opozice, vetovat, bude tedy zcela v právu.
Smyslem horečného
přepisování zákona je totiž zabetonovat současný stav, v němž politika utilitaristicky
používá stát ve svůj prospěch, nikoliv ve prospěch obanů,
ale přitom „oblafnout“ EU tak, aby nepřestala posílat peníze. Pokud se to
podaří, můžeme se těšit na další obří korupční skandály, v nichž jistě
budou figurovat i další rozkradené evropské fondy.
Právo, 20.8.2014